Josef Šubrt

„I potom 68. roce jsem chodil v Rusku s trikolorkou, měl jsem na levé straně klopy trikolorku, takže každý mohl okamžitě poznat, kdo jsem. Cítil jsem tam zvědavost, ti lidé tam se mě ptali: ‚Co se to tak u vás děje?“ A já říkal: ‚Nic, vůbec nic se tam neděje, (děje se to – pozn. ed.) protože jsme tam chtěli žít nějak podle svého, ale nic zlého se nepáchalo.‘ A tam byla občas odpověď: ‚I gazety píšú něco jiného.‘ Tak jsem jim vždy odpovídal: ‚Helejte, v gazety tam se píše leccos, ale vždycky to není pravda.‘ A to jsem obhajoval, že ten rok 68 byla okupace, to jsem opakoval a za tím jsem si stál i při rozhovoru s těma obyčejnými lidmi, a že jsem se s nimi dostal často do styku. A nestalo se mi, že by na mě někdo poslal nějakého tajného nebo že bych se bál se vyjádřit.“

„Tady v tom případě toho vrtulníku to bylo takový neobvyklý. Tam jsme nemohli sami, tam jsme viděli, že dohled je v tomhle tom jediném případě. A sami jsme nesměli na nic sáhnout. Každý měl svoji otázku a musel pracovat úplně samostatně, aniž by se na někoho obracel. Nesměli jsme spolu mluvit. A já jsem měl otázku, jestli příčinou té poruchy byl motor. A na tu jsem měl odpovědět a jinak nic.“

„Při sametový revoluci, tam si myslím, že se každý na to těšil. Že se těšili na to, že vlastně ta politická totalita, ta soustředěná moc nebo jak by to šlo jinými slovy říct, že se změní, že ta totalita vymizí, že se nebude moct uplatňovat. Postupem doby mně to nějak tak přišlo, že ta totalita politická, kdy jako měli přednost komunisti, že byla nahrazena totalitou koruny, totalitou peněz. Teď nevím úplně, co je horší, jestli ta totalita politická anebo – myslím si, že ta totalita peněz je daleko krutější.“