Helena Třeštíková

„Rodiče o tom začali vážně uvažovat, protože měli za sebou nějaký blbý zkušenosti ze života tady. Táta, kterej byl právník, pracoval deset let jako lakýrník z politických důvodů. Takže si taky užil svý. Tak o tom uvažovali a já jsem řekla, že já v žádném případě někde jinde zůstávat nebudu, že já se chci vrátit. Na tom postoji jsem setrvala. Oni se pak nakonec taky rozhodli, že se vrátíme. Já jsem ještě asi měsíc dosluhovala u té rodiny, jak bylo domluveno, než jim přišla další au-pair. Ale už jsem se nemohla dočkat toho, kdy zase přijedu do toho chudýho špinavýho Československa, kde je všechno oproti tomu lesklýmu zářivýmu Západu takový nedokonalý, ale pro mě smysluplný, a když jsem přejížděla hranice, vracela jsem se vlakem, tak jsem brečela a řekla jsem si, že nikdy v životě neopustím svoji zemi a že budu tady, ať se děje, co se děje, dobrý, zlý, všechno, že to je kout, kde jsem se narodila a kde chci bejt a nechci bejt nikdy nikde jinde.“

„Myslím si, že jsem prožila vlastně docela zajímavou etapu 20. století, aspoň dneska ten pocit mám. Když jsem byla dítě, tak jsem byla trošku rozčílená, že nežiju v nějakým romantickým prostředí, jaký jsem znala z knížek, třeba Kája Mařík a podobně, a že bydlím na Václavským náměstí, a teprve zpětně si uvědomuju, že to bylo asi nejromantičtější místo, v jakým jsem mohla svoje mládí strávit, protože Václavské náměstí v mém dětství bylo takovým středem všeho dění. Probíhaly tam různé průvody, první máje a mně se to strašně líbilo a hrozně jsem ty první máje milovala a celý ten průvod jsem proseděla u okna a dívala se úplně nadšeně. A kuriózní je to, že to byly takový komunistický veselice, ke kterým zbylá část rodiny – rodiče a babička – měli velmi negativní vztah. Protože babička přišla při měnové reformě o spousty peněz z dědictví po svém tatínkovi, hrozně neměla komunisty ráda a moji rodiče vlastně taky ne. Ale byli asi natolik moudří, že mi to nijak nevymlouvali, a když občas na to přišla řeč, tak řekli: ,Však ty pochopíš, až budeš větší.‘“