PhDr., CSc. Květuše Sgallová

„Ta normalizace na fakultě začala poměrně pozdě. Přece jen tam byla dost vypjatá situace a nedařilo se ji moc normalizovat. Takže přistoupili k tomu, že se rozpustila stranická organizace, a bylo řečeno, že se založí nová organizace strany, a kdo bude chtít, tak se může přihlásit. No samozřejmě to byla dost vážná situace a na filologických oborech jsme měli pocit, že asi polovina lidí se odmítla přihlásit znovu. Trochu jsme si z toho dělali legraci, že to bude demokracie jako řemen, když se to tímhle způsobem řeší, ale nakonec se ustavila organizace a soudruzi to vzali do svých rukou. A začalo se postupně rozlišovat, kdo na fakultě může zůstat, kdo bude dělat kariéru, kdo může zůstat, ale nebude dělat kariéru, to znamená, že nebude moci obhajovat kandidátské práce nebo habilitovat, a pak ti ostatní, ti musejí odejít.“

„Problém byl v tom, že to bylo naprosto neuvěřitelné šikanování v tom smyslu, že jsem nesměla přednášet a vést semináře, ale mohla jsem učit cizince, ze začátku. Dokonce na letní škole. Protože to bylo o prázdninách a to se hodilo ostatním, aby měli prázdniny, ale pracovat o prázdninách, to byl vlastně trest. Tak to vedení katedry bralo. A vypracovávaly se různé posudky, já jsem byla taky nemocná, bylo to dost složité. Já jsem dostala výpověď, ta byla ale podaná v době, kdy jsem byla nemocná, takže neplatila, pak jsem dostala druhou výpověď, kterou jsem napadla u soudu, měla jsem výborného advokáta, takže fakulta to musela vzít zpátky, i když se odvolávala až k městskému soudu, ale ten rozhodl, že ta výpověď byla neplatná.“