„No, dětství na Žižkově. Jak známo, Žižkov byla samorostlá čtvrť, takže já pamatuji poměrně dost první republiku, situaci, která tam byla, i tu sociální situaci, která nebyla lehká. Na domech visely cedule, že se pronajímají byty, a přitom byly obsazeny všechny sklepní místnosti, kde se lidi za pár korun snažili přežít. Typické žižkovské hospody i některé legrace kolem voleb, když se to tam mlelo...“
„To byl sádrovcový kopec z čistého sádrovce, takový kopec rozsáhlý. V tom kopci byly prokopány veskrz celého kopce dva tunely vzdálené od sebe asi dvě stě metrů, do nich vedly normální koleje železniční, byla tam odbočka železnice a mezi těmito dvěma souběžnými tunely, které teda nebyly úplně rovné, byl tam nějaký záhyb, byly prokopány výrobní haly. Těchto hal tam bylo zhruba padesát. A z jižní strany jich bylo asi dvacet a dál už jsme nesměli, tam byli už jenom esesáci, tam dál byly výrobní haly na rakety V1 a V2, hlavně V2 tam pak dělali. Tam byla montáž a konečná výroba těch raket. Tam byl jeden z hrůzných, skutečně hrůzných koncentráků, lágr Dora. Tam na těch raketách pracovali pouze trestanci a Němci. A celé toto obrovské podzemní mraveniště bylo pod správou SS a Sicherheitsdienst, to byla vlastně stranická tajná služba nacistické strany.“
„Ten lágr Dora byl původně pobočným lágrem Buchenwaldu, tam se přesunovali trestanci z Buchenwaldu. Ovšem později to mělo samostatnou organizaci. Mimo tyhle trestance tam byli i sovětští zajatci a navíc právě na té trati, kterou my jsme jezdili do Tettenbornu, byla asi na půl cesty stanice Ellrich. A v tom Ellrichu byl také velký koncentrák. Tam byli ti trestanci, kteří kopali podzemní továrny. Tam se pokračovalo. Tohle už fungovalo, ale potřebovali další podzemní prostory. Kopali, aby přesunuli nějaké ty výroby pod zem.“
Ladislav Okrouhlík se narodil v roce 1924 v pražské čtvrti Žižkov. Vyučil se jemným mechanikem. V lednu 1944 byl nasazen na nucené práce do Německa. Pracoval v podzemním komplexu továren u města Nordhausen. Nedaleko stál koncentrační tábor Dora, jehož vězni v podzemí pracovali na výrobě raket V1 a V2. Za velmi těžkých podmínek, s minimem jídla pracoval na soustruhu ve dvanáctihodinových směnách. Když byl v dubnu 1945 Nordhausen vybombardován, v jeho okolí zavládla panika. Využil jí a spolu s dalšími vězni se vydal pěšky na cestu do Prahy. Dostal se do ní s velmi vážně zraněnou nohou a skončil v nemocnici. V roce 1950 pamětník začal pracovat pro ministerstvo vnitra. Jeho úkolem bylo sledování osob. Stal se členem komunistické strany. V práci se však necítil dobře a nechal se přeložit k Veřejné bezpečnosti, kde se zabýval případy hospodářské kriminality. Dotáhl to až k hodnosti majora. Po srpnu 1968 vyjádřil nesouhlas s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. Byl z KSČ vyloučen a přišel o práci u Veřejné bezpečnosti. Až do penze pak pracoval jako mistr v podniku Sběrné suroviny Praha.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
