„Jednou se vracely stovky bombardérů a nevyužité bomby shazovaly na nějaké objekty a všimly si, že máme transformátor, který zásobuje elektřinou naši továrnu. My jsme tehdy odpočívali na kopci a přáli jsme si, ať nám něco shodí. Potom, jak padaly bomby, tak to začalo pískat. Dostali jsme strach, že to míří na nás, ale mířily na transformátor. Po tom bombardování jsem byl zvědavý a šel jsem se tam podívat. Kolem transformátoru byly krátery, ale transformátor stál v pořádku. Takže jsme ztratili naději, že budeme mít volno.“
„Pracoval jsem v letecké továrně. Na strojích nás zaučovali němečtí mistři a byli velice dobří. Naučili nás pracovat na poloautomatickém soustruhu. Když se nařídil, tak tam člověk jen stál a dával pozor a vyměňoval materiál. Mistři byli většinou z Hamburku a ve 44. roce většinou poznali, že je válka prohraná. My jsme s nimi mluvili docela otevřeně a nadávali jsme na Němce a na všechno. V továrně pracovali také Holanďané a ti mě naučili, jak dělat zmetky. Oni totiž zmetky nedávali na stůl, kde se daly kontrolovat, ale házeli je do koše. Takhle sabotovali. Já jsem se to od nich naučil a ten dobrý kus jsem dal vždycky na kraj. Když přišel kontrolor, tak obyčejně kontroloval poslední kus a nesnažil se kontrolovat další. Takže jsem prošel a třeba jsem měl celou řadu zmetků.“
„Dali mi heslo a s tím heslem jsem se ozval u jednoho člověka v Prachaticích. Ten se chtěl sám ochránit a vyjekl na mě, co po něm chci. Ale potom mi přijel naproti na motorce a zavezl mě až úplně k hranicím na Šumavě. Byli tam němečtí pašeráci, kteří přenášeli naše cigarety, které se v Německu daly dobře vyměnit za potraviny. Šumavu znali jako svou dlaň. Poprosil jsem je, jestli bych se mohl připojit. Řekli, že beze všeho, ale co měli výhradu, tak jestli mám zbraň. Kdybychom třeba narazili na strážníka, tak by se bránili. Měli revolvery. Říkal jsem, že nechci nikoho zastřelit, jen přejít. Bylo nás několik. Přede mnou šla nějaká dáma. Pršelo a byla tma jako v pytli a já jsem je místy ztrácel. Šli jsme v zástupu a já tu poslední osobu někdy zahlédl, jindy ne a někdy jsem slyšel křupnout větev. Té dámě jsem řekl, že mám strach, že je ztratím. Tak ona duchapřítomně vytáhla šátek, ovázala si jeden konec šátku na prst a já druhý konec na svůj prst. Celou noc jsme přecházeli hranice, až jsme došli do Freyungu.“
Jaromír Navrátil se narodil 24. srpna 1924 v Dolní Dlouhé Loučce jako nejstarší z osmi dětí. Otec byl četnický strážmistr a s celou rodinou se často stěhoval. Pamětník tak své dětství prožil na několika místech Moravy. Po studiu obchodní akademie musel jako ročník 1924 nastoupit počátkem roku 1944 na práce v Německu. V městečku Pössneck v Durynsku pracoval do prosince téhož roku v letecké továrně. Po válce učil na Masarykově základní odborné škole v Hodoníně. Po únoru 1948 věděl, že své povolání již nebude schopen svobodně vykonávat. Ze dne na den se proto rozhodl utéct na Západ a v říjnu 1948 se skupinou pašeráků a asi s deseti dalšími lidmi překročil na Šumavě hranice do Německa. Přes Německo a Lucembursko se díky pozvání řádu Misionáři obláti Panny Marie Neposkvrněné dostal do Kanady, kde se asi rok věnoval studiu teologie. V Kanadě pak prošel několika městy, vystřídal mnohá povolání, oženil se s Češkou Ludmilou Bouzovou a Kanadu považoval za svůj druhý domov. Přesto ho nakonec stesk po rodné vlasti donutil k návratu a od roku 2010 žil opět v Česku. Jaromír Navrátil zemřel v roce 2019.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
