David Kabzan

„Těsně před revolucí se máma přestěhovala do Prahy a já bydlel u ní na ubytovně. Najednou před ubytovnou stály tři volhy. Věděl jsem, že jedou pro mě, tak jsem vyskočil z okna a utekl. Mámu chytli. Říkala, že neví, kde jsem. Já věděl, že je průšvih. Nějak instinktivně jsem cítil, že musím utéct, a odjel jsem do Tanvaldu na chalupu známých. Tam jsem byl asi měsíc. Během toho měsíce odvedli celou moji rodinu, všechny známé. Tvrdili jim, že jsem někde ve Svitavách přejel člověka autem. To už bylo drsný. To už byl pokus o vraždu. Přitom já jsem nikdy v životě neřídil auto, dodnes nemám řidičák. Absurdní. Měli prý svědka, nějakou paní, u které jsem si prý kupoval utěrky na skla do auta. Tehdy jsem se ještě v Tanvaldu sešel s Petrem Placákem a on říkal, že to je jejich normální způsob, že potřebují dostat člověka na cokoli, co si vymyslí. Tak jsem se skrýval v tom Tanvaldu. Když jsem se po měsíci vrátil, už byl říjen, listopad. Pak jsem měl další předvolání kvůli přejetí autem, měl být soud. A když jsem měl jít k tomu výslechu na soud na Ovocný trh, tak v tu chvíli už kolem šlo sto tisíc lidí na demonstraci. Já tam zazvonil, jestli mám jít na ten výslech. Jen se zasmáli a poslali mě pryč.“

„My jsme se pár měsíců před listopadem 1989, i když už jsme byli v Českých dětech jako nejmladší v disentu, rozhodli udělat opozici vůči Socialistickému svazu mládeže a založili jsme Nezávislý svaz studentstva. Tak honosně jsme to nazvali. Bylo nás asi pět. A začali jsme ten svaz vytvářet. Blížilo se výročí Opletala, 17. listopad, a tak jsme chtěli udělat demonstraci přes Václavák do Opletalky. Zjistili jsme ale, že ten opravdový Svaz mládeže taky připravuje nějakou akci. To, co byli pro Chartu komunisti, pro nás byli svazáci. Zjistili jsme, že v předvečer 17. listopadu seděli ve vinárně u Bílého koníčka a dolaďovali přípravy. Tak jsme se rozhodli, že tam přijdeme, rozdáme jim letáky a pozveme je, aby se připojili k nám. Chtěli jsme prostě narušit tu svazáckou akci. Už nevím, kdo přesně tam byl, ale pamatuju si, že tam byla Pajerová, Martin Mejstřík a další. My jim předali naše materiály s tím, že jestli se s námi chtějí sejít na Albertově, tak můžou, ale že pak se půjde v průvodu do centra. Oni řekli, že v žádném případě. Tak jsme pak na tu jejich akci přišli se svým prohlášením. V tu chvíli, kdy Pajerová začala číst nějaké jejich prohlášení, já stál asi pět metrů od ní. Viděl jsem všude estébáky, i můj Beran tam byl. Věděl jsem, že na nás nemůžou, byla to povolená akce svazáků. Že nás v tu chvíli nemůžou odvést. Jediné, co mě napadlo, bylo, že jsem si stoupl Pajerové úplně k noze a věděl jsem, že mě nebudou chytat. Ona četla a vůbec nevěděla, co se děje. Pak se přesunuli na hradby, vše bylo povolené. My v tu chvíli měli megafon, už nevím, kde jsme ho vzali, tak jsme začali číst naše prohlášení. Že je třeba se vydat na pochod městem, ne se jen sejít a rozejít, jak plánovali svazáci. Několik hodin jsme pak megafonem pořád dokola četli naše prohlášení. Pak jsme s bráchou našli přímo z hradeb mezi stromkama cestu na hlavní silnici, která vedla k Národní třídě. Šlo nám o to, odvést lidi na demonstraci. Megafonem jsme je přemlouvali, aby se vydali průvodem dolů k Václavovi. To byla naše poslední disidentská akce, která se povedla. Narušili jsme jinou akci a povedlo se nám dostat lidi na Národní třídu. Myslím, že naše zásluha na tom byla větší než kohokoli jiného. Se mnou tam byl David Lipovský, vůdčí člen Nezávislého svazu studentstva, můj brácha a pár kamarádů. Dvě holky, jejichž jména si už nepamatuji. Bylo nás asi šest. Myslím, že kdyby to bylo na představitelích SSM, žádný průvod by nebyl.“