Milan Horáček

„My jsme okamžitě objednali letadlo a letěli jsme z Bonnu do Berlína. Celou noc jsme probděli, vůbec jsme nespali a byli jsme na tom Kurfürstendamm, kde byly desetitisíce Berlíňanů. Člověk vždycky ani nerozeznal, jestli jsou ze Západu, nebo z Východu. Ti, co tam byli dlouho do noci, nebyli nějak fajnově oblečení, a hlavně slavili. Mluvili spolu a tak dále. A my jsme tenkrát hned šli poloilegálně do Východního Berlína, kde já jsem sice už jednou byl, ale byl jsem tam na ulici zatčený a odsunutý do Západního Berlína.“

„Třeba ten klučina, který tenkrát jel s tou Ulrike Ackermann, která ještě žije, protože byla tenkrát mladší. Není v mém věku, je o něco mladší. Ti to dělali z přesvědčení, že to je potřeba. Rozumní lidi věděli, že jedou… Museli jsme je učit, jak to rozšroubovat, vytáhnout a zase to skrýt. Normálně na těch hranicích [pohraničníci] nebyli schopni rozebrat celé campingové zařízení VW busu.“ – „Kdo to tady přebíral? Měli nějakou spojku?“ – „To bylo samozřejmě víc lidí. Ona [Ulrike Ackermann] tady byla už rok předtím s jiným partnerem. Tenkrát nebyli chyceni. Oni [Státní bezpečnost] to už zřejmě měli obšlápnuté, ale možná chtěli zjistit víc. Ta jízda, která potom byla zabavená, když byli tady zatčeni v tom roce 1978, tam dělali malou vykládku v Plzni. Což oni při výsleších nezjistili. Mluvili jenom o té konečné, když se setkali s člověkem na Václavském náměstí, který měl v ruce jablko jako znamení. Věděli, jak ho mají oslovit, to bylo domluvené heslo. A pak šlo o to, že oni mu předali rukoudáním lístek, kde to je deponované. Už jeli k hranici, z Prahy ven, a pak je zatkli, když on šel pro ty věci. Ale nehrálo by to roli, protože jsme zjistili, že ten člověk byl nastrčený.“ – „Byl to agent.“ – „Nebyl. Byl vydíraný. Jak já doteď vím, byl to sice koncentráčník, ale dělal potom různé kejkle, nějakou šmelinu.“

„Naše první auto, které jsme předělávali [pro pašování literatury], kde jsme měli převařené části šasi a tak... Měli jsme v něm tajné, přizpůsobené vstupy, kam jsme mohli ukrýt jeden nebo dva velké kufry materiálů, které jsme vozili sem. V roce 1978 byla mnou vypravená dvojice [kurýrů] zatčena a až po měsíci propuštěna. Intervenovalo za ně mnoho lidí, počínaje Heinrichem Böllem až po Willyho Brandta. Měli jsme to do určité míry pojištěné. Teď na tom pracuju s lidmi z ÚSTR. My jsme přebudovávali těch aut několik. Pak jsme dopravovali na různé adresy do Československa Listy, Svědectví, věci od Škvoreckého, z nakladatelství Index. Ale jednoho krásného dne jsme zjistili, že to auto, které bylo chyceno, přebíral bývalý vězeň koncentračního tábora, který uměl trochu německy, ale byl zlomený, otočený Státní bezpečností. My jsme později stále víc rozvíjeli tu spolupráci jiným způsobem. Já konkrétně jsem byl v kontaktu s lidmi s diplomatickým pasem, například poslanci, kteří do Československa jezdili a setkávali se s těmi lidmi, počínaje Václavem Havlem a dalšími. A věci, které vozili, měly nějakou váhu. Potom byly už i jiné možnosti, jak ty věci zprostředkovávat. Paralelně jsme jezdili i dvakrát za léto, na začátku a na konci, do Jugoslávie, kde jsme rozdávali velké množství těch materiálů dovolenkářům.“

„My jsme měli takovou legendu, že tam jedeme jenom na jednu noc. Měli jsme kartáček na zuby, normální oblečení a peníze. Že jedeme nakoupit víno na nějakou svatbu. Což bylo svým způsobem pravdivé. On [kamarád František] byl z takové velké rodiny, z pěti dětí, měli tam příbuzenstvo. Tak že tam jedeme nakupovat k nějakým jeho známým. A napřed že půjdeme na hřbitov. Jako že někdo z těch jeho známých umřel. A že potom tam přečkáme do noci. Vysvětloval mi, že jsou tam zčásti lidi, kteří donáší. To oni věděli, kdo je možná fízl. Tak jsme potom v noci vyrazili k hranici. V té poslední části jsme byli připraveni na to – měli jsme dvojité kalhoty a přes to tepláky –, abychom se mohli plazit. Snažili jsme se plazit proti tomu horizontu. Pak mi u těch jedněch vrátek pomáhal, kam si mám stoupnout a jak se mám přehoupnout. A pak jsme utíkali. Nepřelézali jsme troje dráty, ale jenom dvoje. Protože jsme byli skoro u té roty, která už byla v tom hraničním pásmu za hraniční čárou. To jediné, co mi nevysvětlil správně nebo mě na to nepřipravil, že... – utíkal, utíkal a já jsem mu nestačil. Říkal, že poté, co jsme překonali dráty, musíme utíkat několik kilometrů do rakouského vnitrozemí, protože jsme nevěděli, jestli jsme zkratem slaboproudu nespustili nějaký alarm. A že kdyby za námi poslali psovody se psy, vytáhnou nás i několik kilometrů z rakouského území. Že se tak prý už stalo. Oni samozřejmě za to pak dostávali zlaté hodinky, opušťáky a podobně, když chytili nějakého polského chudáka nebo 'Dederóna'. Protože Češi už nějak v tom roce 1966/1967, kdy on tam sloužil, tolik neutíkali.“

„Jeden čas jsem byl přidělený k jednomu šoférovi, kde jsem musel taky nakládat. On říkal: ‚Teď tyhle čtyři pět pytlů dáme na okraj tak, že je nepřeložíme přes sebe.‘ V jedné zatáčce, kterou vzal prudčeji, ty pytle slítly z toho nákladního vozu dolů do příkopu. Ve zpětném zrcátku jsem viděl, že tam vyběhnul nějaký domkář s kolečky a už si to nakládal. My jsme za to dostali nějakou slepici, nějakou kachničku nebo nějaké doma vyrobené zavařeniny s nějakým vepřovým nebo tak. On sám většinou bral peníze. To všecko patřilo k tomu, že člověk viděl a cítil, že je dvojí druh života. Že je ten, který se vyhlašuje na veřejnosti, to, co se vyhlašuje jako socialistická republika a soužití, a pak to, co byla realita. Taková ta každodenní malá i velká lež. Podvody a pokrytectví se ještě umocňovaly přímo korupcí.“

„Politický vývoj byl pro nás příliš takový konzervativní. Takže jsme hledali cestu – možná založit nějakou jinou, novou stranu, která by byla možná nalevo od sociální demokracie nebo prostě jinak ve vztahu k těm etablovaným stranám. Stranu, která by neměla co dělat ani s DKP – to byli tehdejší východoněmecko-moskevsky orientovaní komunisti –, ani s tou levicí, která byla nějakým způsobem ideologicky vázaná: marxisticky, marxisticky-leninisticky, maoisticky nebo trockisticky. Protože to všechno bylo v něčem sektářství. Nám šlo o to, řešit problémy pozdního kapitalismu, který měl určité dimenze sociálního tržního hospodářství. Ale sociální bylo jen zčásti, zatímco tržní hodně. Začaly tam být hluboké problémy. Jednak jakým způsobem se zacházelo s lidmi – s pracovní silou, gastarbeitery a tak –, a pak jak se zacházelo se vším ostatním: s přírodou, se zdroji našeho bytí.“

„Den D, ten 17. listopad, jsem konkrétně zažíval na nějakém 'zeleném' shromáždění, kde jsem vlastně permanentně telefonoval – to vím přesně – se Zdeňkem Mlynářem ve Vídni, s Jirkou Pelikánem v Římě a s nějakými lidmi, kteří byli dostupní tady v Praze. Ale nebyl to Vašek Havel ani Dienstbier, protože ti byli permanentně někde v luftě, pořád na cestách. Tenkrát ještě nebyly žádné mobily. Když jsem jindy volal k Havlům domů – když měli zrovna zapojený telefon a možná je i odposlouchávali –, brával telefon Ivan Havel, bydleli tenkrát už na nábřeží. Já jsem se ho ptal, jak je, jestli je doma Vašek, a on říkal, že se podívá. To byla taková domluva. Havel prý vždycky brblal, že ho zdržuju od práce, ale přišel. Já jsem se ho ptal standardně, jak se vede a co je nového. On mi potom ale něco hodinu vyprávěl. Já jsem to pak telefonoval a převyprávěl na různá místa po světě. Teď se čas od času s Ivanem scházím a na různé věci vzpomínáme. A tohle je taková věc, na kterou vzpomínáme rádi. Protože oni byli tenkrát přes to přese všecko nějakým způsobem od toho světa odříznutí.“