František Zahrádka

„Po tý porážce nacistickýho Německa, tak se začaly tvořit skautský oddíly, že jo, v Českých Budějovicích. Ty skauti prostě, ty starý tak to dávali dohromady. Já jsem se stal členem 10. oddílu Junáka v Českých Budějovicích. A byli jsme v tom srpnu, někdy v polovině srpna na letišti v Českých Budějovicích, kde jsme čekali přílet 312. stíhací perutě z Anglie, ve který byl Peřina. Ved tu peruť podplukovník Hlaďo, a byli tam Pošta a řada, řada dalších. A taky, i když patřil k jinýmu útvaru, přiletěl syn profesora Maňáka, to byl populární dědek. Ten hned po ’45. vytáh ze stodoly pragovku ze sajdou a jezdil po těch Budějicích. Starej pán, profesor. No a jeho syn byl pilotem v Anglii, ale lítal už i ty první gloster meteor, jo, tryskáče britský. A pak lítal i naše schwalbe, jo. Messerschmitt – já nevim, kolik to mělo číslo (Me 262, pozn red.). Vim, že to byla ‚vlaštovka‘, ten ‚schwalbe‘. No, tak ty lítal taky ten Maňák. Teda s těma příslušníkama začli přistávat, předvedli nám tam fantastickej leteckej den, kterej v životě nikdy nikdo neuvidí. Když takovej Flekal dokázal prostě votočit toho spitfira naznak a pak snad s anténou 2 metry nad terénem proletěl defilé nohama nahoru. No to bylo neuvěřitelný, pro nás na celej život. Ty byli blaničtí rytíři, který nás taky přišli osvobodit na fantastickejch plechovejch mašinách. To prakticky nás, kluky, zakódovalo na celej život. Z našeho 10 oddílu nás potom byla zavřená celá parta, polovina z nich mladiství.“

„V roce 1946 jsme měli skautskej tábor na Velenicku. A to už jako se chystali Němci, Rakušáci, prostě ti sudetští Němci se chystali už jako na vodsun, to už věděli, ale prostě po dohodě s naším vůdcem tábora jsme pomáhali sklízet úrodu. Ty Němci říkali: ‚To už bude pro vás.‘ A teďka, když někdo nešetrně shazoval to obilí z těch vozů, oni to vozili s kravkama a z volama, jo, to obilí, tak ty Němci: ‚Langsam, langsam, ganze schito kaput!‘ Jo. Takže já jsem Němce strašně nenáviděl, dlouho mi to trvalo, ale tam to ve mně vzbuzovalo, že to jsou asi taky lidi.“

„Jmenuji se František Zahrádka a narodil jsem se 30. října roku 1930, to znamená, že za dva měsíce mi bude 78 let. Otec byl legionář a máti byla pomocná pracovnice; pracovala i v cihelnách a podobně. Byli jsme celkem chudá rodina, protože táta byl invalida z bojů proti bolševikům. Totiž když se italští legionáři na Vánoce roku 1918 vraceli domů, tak prakticky ten 32. střelecký pluk byl hned přesouvaný na Slovensko. Takže se otec sotva zastavil u své matky, protože jeli přes Tábor na Východ. Hned potom šel na Slovensko, kde už v červnu začali Slovensko obsazovat maďarští bolševici pod Bélou Kunem. Samozřejmé, že legie jim dávaly na frak. Když byl dobyt i Miškolec v Maďarsku, tak tam otec dostal na stráži zásah ručním granátem a byl prakticky trvale částečně invalidní až do konce svého života. Silně kulhal. Nastoupil potom ke dráze jako vrátný, pomocný zaměstnanec, kde pracoval až do smrti. Důchodu se ani nedočkal, zemřel v jedenašedesáti letech a máti zemřela v jedenapadesáti letech."

„Já jsem byl ještě dopoledne v zaměstnání. Přišel jsem domů, hned jsem se začal mýt, koukal jsem na hodiny, jak to vypadá s časem. Najednou u umyvadla mě povalili dva chlapi mazáci, jak jsem potom zjistil, z OBZ soudruha Reicina na zem. Našli u mě ČZ 635 s devíti nábojema, osm v zásobníku a devátej v hlavni. Ta pistolka nemá pojistku, ta se mačká rovnou tahem. Řikaji: ,Hele, co ten hajzl na nás měl v laufu patronu.‘ Tak ty mi tam dali hned vejprask."

„Soud byl s naší skupinou 8. a 9. prosince 1949. Souzeno nás bylo dvacet tři. Navrženi na trest smrti byli tři: já, Müller a Bárta, a tři z vodňanské skupiny, dokonce jeden v uniformě a dvě děvčata, byli propuštěni. Sestra jednoho, co jsem vedl za hranice a sestra jednoho skautíka. Takže tam zbylo potom sedmnáct skautíků, já a dva vojáci a zredukovalo se to na dvacet lidí. Prokurátorem byl generál Vaněk, ožralej jak Dán, řval chraplavým hlasem jako kráva. Došlo tam taky k takové scénce, kdy generál Vaněk vyrukoval s tím, že je prokázáno, že já jsem musel provádět špionáž za odměnu. Za to byl tutovej špagát. Oni sice měli zákon nebo paragraf 113 o zlidovělém soudnictví a podle toho nemohl být vykonanej trest smrti na osobách mladších dvaceti let. Jenže my tady v seznamu popravenejch máme šest lidí, který ve věku do dvaceti let k trestu smrti odsoudili a popravili je, jakmile vstoupili do dvacátého roku podle narození. Máme tady osobu devatenáct let a osm měsíců a šla na špagát. A předsedou senátu byl doktor Volf."

„Já jsem se potom dostal už do kontaktu s vojákama, který věděli, že suverénně chodím na tu čáru. Byla dohodnutá skupina, že budu nabírat postupně šest lidí. Pod Hartmanicema jsem nabíral poslední dvojici. Šli se mnou už z Českých Budějovic vlakem do Horažďovic a pak do Sušice dva vojáci v civilu a jeden obchodník. Když jsem tu skupinu potom nabral, to už se dost na jihovýchod od Železné Rudy střílelo. Já jsem si teda naplánoval trasu, kde od vojáků jsem věděl, že se tam buduje velká vojenská střelnice v prostoru Velké Vody, Prášil a Srní; tenhle úsek přes Poledník. Protože jsem si říkal, že tam bude veliký zmatek, bude tam jezdit hodně aut nákladních, tak jsme tam vyrazili; to byla první moje cesta na ten směr. Po půlnoci se strhla bouřka a za námi se strhla přestřelka proti jiné skupině; bylo slyšet štěkot psů, křik dětí. Byli jsme tak čtyři sta metrů od hraniční čáry u Poledníku. Kompas tehdy převzal jeden důstojník. Já jsem věděl, že čtyři sta metrů pod Poledníkem bude taková krásná cesta hustým lesem do Bavor k tomu patníku 16. To jsem ale ovšem tenkrát nevěděl, že to je patník 16. Já jsem měl tu výhodu tenkrát, že jsem sehnal mapu speciálku 1:75 000, která byla z časné doby republiky, ale byly tam lesní průseky, nádherně lesní průseky. Tak jsem věděl, já dojdu tím lesem k prvnímu průseku, projdu čtyři průseky a musím dojít k patníku 16. Když se strhla ta přestřelka, tak jsme to museli natřít a já jsem byl v dost špatném stavu, protože jsem byl jen tak na lehoučko a tak jsem řikal: Tak hold půjdu do Bavor."

„Mým krédem po celoživotních zkušenostech, jak nacistické okupace, útěku z pohraničí, pak to období bolševické perzekuce, věznění, ten rok 1968, který v nás vzbudil úžasné naděje, a pak rok 1989, kratičké období, kdy jsme si mysleli, že jsme něco vyhráli, tak jsem dospěl k přesvědčení, že odporovat zlu musíme, pokud se cítíme chlapy, vždycky. Že někdy se to zdá, že to nikdy nebude vyhraný, no nemusí být. Jasný je ale jedno, že kdyby vždycky to dobro nad tím zlem v tom nekonečným zápase alespoň o trošičku zvítězilo, tak ještě dneska jsme v jeskyních nebo lezeme po stromech jako opice a žijeme si podle mých zkušeností v současnosti přes všechny ty kolosální zlodějiny, které se dějí v miliardách, tak přesto si žijeme jak prasátka v žitě."