Ing. Bohuslav Eliáš

„Čili, udělali tam [obrněnci] paseku. Tenhle nadporučík Stříž umřel za 14 dní, takže byly z toho dvě oběti –tatínek, ten skoro na místě, a tenhle. A právě ta pravnučka nebo vnučka tuhle fotografii měla, a doktor Středa, po nějaké vzájemné komunikaci, to od ní získal. Pro mě je to úplně nová věc, a taky ten pohled na jásavého tatínka – já ho takhle neznal. On byl spíš takové povahy klidnější a mlčenlivější, nějaké emoce u něj nehrály moc roli. Tak si ho já pamatuji. Já jsem ho nikdy rozesmátého neviděl, nebo si ho nepamatuji. A tady ho vidím v takové nádherné situaci, kdy opravdu celým svým životem nějak jásá, že konečně je všechno jinak. No, a ono za pět minut, za tři minuty bylo všechno jinak. Takže to je takové memento, jak si má člověk vážit každé chvilky.“

„Vzpomínám si ještě, když jsme byli v Pardubicích, po smrti otcově, že přišli za maminkou její známí z ulice nebo odkud a nabádali ji, ať jde na nádraží a ať si tam jde ubít nějakého Němce, za smrt otce. Takže v Pardubicích, když byl odsun Němců, tak se naši Češi chovali takhle zle.“

„Plní jásotu a plní radosti, beze zbraní, jdou přebírat nějaký úřad nebo instituci od Němců, protože Němci se – pokud to byla nějaká vojenská správa, tak se nikdy nevzdávali civilistům českým, vždycky chtěli mít jako protějšek vojáky. Proto byl tatínek vyzván, s tou svou jednotkou, nevím, jak se dali dohromady, aby tenhle výkon šli provést, aby převzali kapitulaci od nevím koho – tyhle detaily už nevím. No, a nedošli tam. Protože za kostelem v Pardubicích stály dva obrněné transportéry Němců. No a ti když viděli tuhle slávu, no tak nevěděli nic chytřejšího než do nich začít střílet. Tatínek měl hodně průstřelů na rameni a dál, a najeli do nich. Tatínka chytli nějak pásem, protože to byl ten obrněný pásový, vepředu měl dvě kola, vzadu měl pásy, tak ho vlekli asi 25 metrů. Měl hlavu tak poraněnou, že nebyl schopen dalšího života. Ale, jak maminka vždycky říkala, vykrvácel asi během hodiny nebo tak nějak. Byla ještě u něj, když ještě – v uvozovkách – žil.“

„Když potom [bratr] emigroval a už se věnoval tomu, čemu chtěl, tak máme hodně svědectví od lidí, co tam mají třeba příbuzné a jeli tam a vrátili se, tak jsme mnohokrát slyšeli, že by se rozdal i pro toho, kdo prostě neměl nic. Emigroval a začínal od nuly. Tak ho třeba nechal u sebe bydlet 14 dní, než mu někoho sehnal, kde se mohl dohodnout na dalších krocích. Jeho přístup k lidem se diametrálně změnil, což pro nás bylo velké překvapení, protože my jsme ho brali jako přísného člověka na sebe i ostatní.“

„Koncem války jsme věřili tomu, že nás osvobodila sovětská armáda, což nebyla vůbec pravda. Pardubice víceméně osvobodili vlasovci. Ty si pamatuji, když jeli přes Pardubice od Chrudimi kolem hřbitova, tam jela celá kolona. A protože byli v Rusku, měli ruské oblečení a my jsme mysleli, že to jsou Rusové. Jásali jsme, že jedou už Rusové, jenže jsme zjistili, že to byli zajatci z ruské armády, kteří souhlasili s tím, že zůstanou v německé armádě. A protože pro ně Němci již neměli uniformy, tak zůstali v těch ruských uniformách a my jsme mysleli, že to jsou skutečně již Rusové.“

„Tatínek byl záložní důstojník, nakonec ho to stálo život v Pardubicích. Nás bral na prohlídku ulic, co měl na starosti v době náletů, kdy angloamerické bombardéry lítaly přes Pardubice dále, Pardubice musely být zatemněny, aby náhodou nespadly bomby na Pardubice, což se jim stejně na začátku roku 1944 podařilo. Byli jsme zrovna ve Chvojenci, kde měl děda otevřenou hospodu, a jeli jsme z pole na hromadě sena a viděli jsme, jak Američani letí v pravé poledne, letadla zářila a pak najednou začaly padat bomby na Semtín.“