Hana Lobkowiczová

„Věděla jsem, že si nemůžu vybírat. To nešlo, přidělování bylo automatické. A nejenom na východní Slovensko. To bylo běžné pro ‚nežádoucí lidi‘. Takže jsem věděla, že někam půjdu. A Ústí ještě nakonec bylo schůdnější než východní Slovensko. Nastoupila jsem tam 1. ledna 1953. Přidělili mě na infekční oddělení. Musela jsem dělat vyšetření pacientů. Tenkrát tam byly ještě dětské obrny a záněty mozkových blan. Musela jsem dělat funkce páteře a takové věci jsem se musela naučit. Byla jsem tam od sedmi hodin do dvanácti. A v jednu hodinu jsem nastupovala na obvodě jako středisková. Tam jsem byla každý den od jedné do sedmi. A v sobotu jsme dělali do jedné. V poledne se celé Ústí sebralo, šlo na vlak a jelo do Prahy. Naštěstí jezdil takzvaný Berlíňák, který byl přímý rychlík Berlín – Vídeň. Byli jsme celý vlak plný doktorů. A v neděli ve dvanáct přesně jsme jeli nazpátek a nastupovali do práce.“

„Jednou za mnou přišli do nemocnice. V baráku na Hřebenkách měla moje tchyně už předtím domluvené s diplomatickým úřadem, že tam budou bydlet jejich zaměstnanci. A to jí nesebrali. Jednou tam bydlel nějaký Maďar, jednou tam bydlela nějaká Angličanka a tak. Přišli za mnou do nemocnice a říkali: ‚Vy tam míváte Angličany nebo cizince. Víte někdy, co si povídají?‘ A já jsem říkala: ‚Ne, já jim nerozumím, vůbec jim nerozumím.‘ ‚Ale to by bylo tak skvělé. Představte si, mohla byste jezdit do ciziny, mohla byste všecko, když byste nám občas něco řekla.‘ A já jsem si prostě tvrdě stála za tím, že neumím tu řeč, že jim vůbec nerozumím. Tak odešli. Ale teď jsem si uvědomila, že půjdou třeba rovnou do našeho bytu. A tam byly dopisy od švagrových, tuzexy a módní časopisy. Říkala jsem si: ‚Propána!‘ Protože telefony nebyly, nemohla jsem telefonovat. Pak jsem se nějakým způsobem z práce uvolila a odešla. A oni naštěstí nepřišli. Protože viděli, že jsem tak blbá, že prostě nemají šanci.“