Bohumil Moravec

„Já jsem měl dva koně z rumunskýho královskýho hřebčince. Báječný koně. Báječný, čistokrevný, báječný koně. Já jsem jezdil hodně nejen skákání, ale hlavně drezuru. A tak... To víte, loučit se s koněm, to je jako s členem rodiny. Tak jsem vzal jejich osobní papíry, dal do nepromokavýho pytlíku a dal jim to do hřívy. A s dopisem, co jsem s nima dělal, co je to za materiál a tak. A asi za tři měsíce nebo tak dostala moje maminka dopis, na moje jméno na adresu maminky v Protivíně od kapitána z Hannoveru, že dostal ty koně a že si dovede představit, jak jsem se s nima těžko loučil. Moc hezkej dopis.“

„No jednou, jednou jsem šel takhle večer a vidím, jak tam kmitá světýlko. To bylo zakázaný. Povídám: ‚Co to je?‘ Tak jsem se šel podívat a tam byla veliká plechovka od americkejch rajskejch jablíček s dirkama, uvnitř tam hořela svíčka a kolem toho sedí moji válečníci a ukazujou si uši. Já povídám: ‚Kristapána, co to je?‘ To byly uši poraženýho nepřítele! Jsem to hlásil veliteli. A ten říká: ‚No to máme problém. Když... Ti Němci tady neměli bejt, mohli mít obě uši. Když to zarazim, budu mít problém s mejma vojákama. Když to nezarazim, budu mít problém s tebou. Ty jsi mohl dneska v Československu honit holky a žít v míru – tak co uděláme? Rozhodneme, že za každýho zajatce dostanou 30 centimů. Musí mít ale obě uši.‘ Tak jsme to takhle udělali a ono to fungovalo – 30 centimů pro ty hochy bylo hodně peněz, no a Němci byli... Jestli to uřízli mrtvýmu, nebo živýmu, to nevím. V bitevní vřavě tohle nevidíte. Ale je to jejich národní zvyk. Celkem zajímavej, já bych proti nim nechtěl bojovat.“

„Je to už skoro šedesát let, víte, a já myslím, že jsme měli bojovat, já jsem o tom přesvědčenej. Byla by tekla krev, byli bysme bombardovaný, ale nebylo by to stálo tolik lidí, co to stálo... Co stála Dukla – 7500, ve Velké Británii – 560 letců, kolik jich padlo na Středním východě, u Dunkerque, v koncentrácích… A národ by si byl zachoval rovnou páteř. A asi pravděpodobně bychom nebyli museli projít padesáti lety komunistického vymývání mozků.“

„Když jsem se vrátil domů, tak jsem byl na náčelníkem štábu 13. tankový brigády v Olomouci. A jednou přišel do kanceláře sedlák s holčičkou. Říkal, že příslušník naší jednotky ji znásilnil. No to naši hoši nikdy nedělali, tak jsem říkal – to není možný. Načež z holky vylezlo, že mluvil rusky. No tak jsme šli hned do vedlejších kasáren, kde nás přivítal obtloustlý major Rudé armády s vyholenym obočím a promočenej strašnou voňavkou, a když jsem mu to řekl, tak uhodil pěstí do stolu a řekl: ‚To jsou pomluvy Rudé armády.‘ A nechal nastoupit celou jednotku a řekl, třikrát se zeptal: ‚Kdo tu holku znásilnil?‘ Nikdo se nepřihlásil. Tak s vítěznym úsměvem povídá: ‚Tak mi ho ukaž.‘ A holka šla a říkala: ‚Tamhleten.‘ Ukázala ve třetí řadě jednoho vojáka. Pan major si ho zavolal, říká: ‚Udělal jsi to?‘ On říká: ‚Udělal.‘ On vytáhl revolver a zastřelil ho. To pro mě byl konec vojenský kariéry, protože – ‚Se Sovětským svazem na věčné časy‘, ‚Sovětský svaz náš vzor‘, a já mam střílet vlastní vojáky?“

„Moje jméno je Moravec, je mi 90 let a původně jsem byl poručík 9. dragounského pluku ve Vysokém Mýtě. Poprvé raněn v mobilizaci u Českých Heřmanic u Varnsdorfu. A v zahraničí... Pracoval jsem v Obraně národa jako spojka mezi Škodovkou a Prahou, a když linka byla prozrazena, tak jsem odcházel za hranice přes Slovensko do Budapešti. A když jsem přišel do Budapešti, tak tam celá československá mise na francouzském konzulátě byla právě zavřená. A na konzulátě bylo tehdy shromážděno kolem 100 našich lidí, kteří neuměli samozřejmě ani maďarsky, ani francouzsky… A francouzskej konzul se velmi rozčiloval, že ty zatracený Čechoslováky vyžene. A přišel tam podplukovník ... jsem zapomněl jeho jméno, vojenský atašé francouzskej, a ptal se, kdo mluví francouzsky. A někdo říkal: ‚Bob Moravec mluví francouzsky,‘ tak mně to dal na povel. A já jsem si vezl s sebou asi 50 000 ve valutách a můj přítel, který se mnou šel, Šimandl, poručík, měl dva pytlíky stříbrnejch desetimarek. Tak to jsme všechno investovali do toho a během 24 hodin, no ne, asi během třech dnů jsme všechny vyvezli z Maďarska do Jugoslávie.“

„To jsme dělali průzkum proti takový... Nevěděli jsme, že to je opevněný, víte? A když jsme vyběhli nahoru, tak začala velká palba, a granát za mnou – já to dostal do zad. Jeden kus odraženej od skály do kolene, což bylo lehký, do levýho kolene, to nebyla žádná ta, ale do zad. Já padnul a byl v bezvědomí, ne v bezvědomí, já jsem všechno slyšel, všemu rozuměl, ale nemoh jsem se pohnout. Byly zasažený nervy. Tak mě odvezli dolů a doktor mě prohlásil za mrtvýho. Dali mě do stanu, kde leželi mrtví, a přetáhli přese mě hadr takovej. Vtom tam přijeli americký důstojníci, který právě dokončili stavbu polního špitálu v Oranu, kterej měl sloužit jako hlavní obvaziště a lékařský středisko pro bojující v Itálii. No tak ti přišli, jestli se můžou podívat taky na to, a ten jeden mladej doktor říkal, že se chce taky podívat do toho stanu, kde jsou mrtví. Já byl hned na kraji, on to odhrnul, sehnul se nade mnou a říkal: ‚Jesus Christ, this guy is alive!‘ Říkal, jestli si mě může vzít. A ten můj velitel říkal: ‚Jen si ho klidně vemte.‘ Tak mě naložili do aeroplánu a odvezli mě do Oranu, kde jsem byl jediný pacient, takže se o mě staralo 16 překrásnejch americkejch ošetřovatelek.“