„Ke konci války, ten, kdo to střílel, byl z jednoho okna, jako od Václaváku, a toho pak lidi umlátili… Co se týká revoluce, Němec byl špatný, ne pokaždé se lidi mstili lidem, kteří s tím neměli nic společného. Smutné bylo to, že někteří gauneři utekli...“
„Dříve byly magnetofony a, řekněme, že probíhaly schůze a školení… Jak jste poznali, že tam sedí nějaký estébák? Jednoduše – magnetické pásky byly malé a vydržely hodinu a půl. A vždycky po hodině se někdo zvedl a šel na záchod… Takže jste si mohli říct, aha, to je asi estébák...“
„Jakmile někdo zadupe, mnoho lidí přikývne… Plno lidí kvůli udržení zaměstnání začalo kývat. Totéž byly průvody prvního máje. I ten, kdo na to normálně kašlal, musel jít do průvodu. Měl jsem mnoho kamarádů, kteří říkali – nevidím důvod jít. Kamarádka řekla: ,A já půjdu...‘ On se na vysokou školu nedostal a ona se dostala, a dokonce se pak stala ředitelkou...“
Maxmilián Sperling se narodil v roce 1924 v Praze. Otec byl armádním důstojníkem a maminka zůstala v domácnosti. V dětství se věnoval skautingu. V roce 1942 dostudoval průmyslovku v Praze a začal pracovat jako hasič a technický úředník. Po konci války studoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě a po jejím ukončení pracoval jako voják. V padesátých letech musel odejít a jako učitel autoškoly vyučoval nové adepty o řidičské průkazy. V roce 1990 již v důchodovém věku vstoupil do pracovního poměru u rakouské firmy, kde zůstal do roku 2005. V současnosti žije na Praze 7.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
