Hana Vondráčková

* 1939

  • „Pamatuju si, jak jsme museli za náletů utíkat do sklepa, já měla vedle postele krabici od bot, tam jsem měla panenku. Takže maminka vždycky bafla mě, já tu panenku a utíkaly jsme do sklepa. Bylo nás tam asi pět partají s rodinami... V těch sklepích tatínek udělal ze dřeva takovou hranici, na to dali deky, peřiny a tam spali rodiče. Mně svázali takový dvě proutěný křesla dohromady, tam jsem se akorát vešla a spala jsem v těch křeslech. Jinak se tam vařilo, prostě žilo... Slyšeli jsme akorát, jak ve sklepích – nevím, vy možná ani nevíte, jak sklep vypadá – tam bylo na uhlí takový šoupě, okýnko z chodníku. Když přinesli uhlí, tak ho tam šoupli. Pár metrů od nás jsme slyšeli ty těžký okovaný boty německejch vojáků. Stačilo otevřít okýnko, něco tam hodit a možná bych vám to tu dneska nevyprávěla.“

  • „Tatínek jak pracoval Na Příkopech v tý bance, tak jel tramvají na pohřeb do Modřan. A nedorazil. U Jiráskova mostu zastavila tramvaj, všem říkali, ‚musíte se někam schovat‘. A ‚pojďte všichni, půjdem támhle do toho rohovýho baráku‘. Tam to prakticky měli nejblíž. Můj tatínek ještě s několika lidmi seběhnul na náplavku, tam byly veřejný záchodky. Možná jsou tam doteď, já nevím. Zapadli do těch záchodků. Obrovská rána, pak vyprávěl, že s nima ta tlaková vlna úplně... že se váleli všichni po zemi... No a pak, když to ustalo a vyšli ven, tak ten dům, do kterýho se běželi všichni ostatní z tý tramvaje schovat, tak ten byl v troskách. Nezůstal nikdo živej.“

  • „Potom přišla něžná revoluce, my jsme pracovali hodně pro východní Německo a pro Rusko, a najednou zakázky nebyly. Nebylo co dělat. To vám řeknu, děvčata, to bylo hrozný. To byly dva roky, kdy já jsem chodila do práce nešťastná z toho, že nemám co dělat! My jsme tam měli píchačky, takže jsme tam museli bejt, fyzicky. Neměli jsme co dělat, já jsem luštila křížovky, četla jsem si, nikdo mi nevynadal, poněvadž to bylo prostě pro každýho trauma. Najednou prostě z maximální činnosti nebylo co.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, pamětnice doma, 28.04.2015

    (audio)
    délka: 01:02:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Po roce 1989 jsem každý den chodila do práce nešťastná z toho, že nemám co dělat, to bylo traumatizující

Hana Vondráčková
Hana Vondráčková
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Hana Vondráčková se narodila 3. dubna 1939 v Praze. Její otec na vlastní kůži pocítil nálet na Prahu 14. února 1945, když bombardování zničilo dům, v jehož blízkosti se schoval. Otec se posléze účastnil Pražského povstání - jako vyučený pekař pomáhal zajišťovat chléb obyvatelům Prahy. Pamětnice po válce navštěvovala obecnou školu a měšťanku v Braníku, potom pracovala jako kreslička v Chiraně. Roku 1962 se vdala a o čtyři roky později se jí narodila dcera. V roce 1968 nastoupila do ČKD - Polovodiče, kde nejdříve pracovala jako kreslička a později jako sekretářka. Po roce 1989 začala mít tato firma velké potíže, protože se orientovala hlavně na zakázky pro východní Německo a Sovětský svaz. S kamarády z Chirany pamětnice koupila bývalou podnikovou chatu v Krkonoších, na kterou jezdí dodnes.