Miroslav Střída

„Když nás vystěhovali, tak jsme pak dělali v železárnách. Poprvé pro tátu přijeli do železáren. Byl tam do večera do půl sedmé a doma potom říkal, že je vedený jako svědek, ale počítá, že to bude co by dup a přijdou pro ně a všechny je semelou a udělaj z nich řezanku. Do čtrnácti dnů ho zatkli a udělali tady čoro moro. Všechno obrátili vzhůru nohama. Zbraně, peníze, já nevím, co všechno hledali. My jsme byli s tátou v práci a já jsem přišel domů a tady seděla babička a moje máma a obě brečely. Všechno převrácený vzhůru nohama. Gauč rozpáraný, polštáře rozpáraný, postele převrácený. Neuklidily to, prostě byly úplně mimo, co tady ti grázlové všechno udělali. Už když jsem šel domů, tak jsem potkal lidi a ti se chytli za hlavu: ,Chlapče, hrůza, u vás byly tři sedany a několik chlapů v kožených kabátech.‘ Tak už jsem věděl, že tady něco bude, ale co tady bylo, to jsem žasl. Pochopitelně sebrali knihy, fotografie a co se dalo.“

„V padesátým pátým přišel soupis, likvidace ztrátového, neproduktivního zemědělského závodu – vystěhovat. Vystěhování mělo proběhnout na Osoblažsko, táta jim ale na okrese sdělil, že jeho matka nemá důchod a z čeho bude žít a jak se o to kdo postará. No nikdo. Okres zařídil trojsměnu a my jsme se dostali do takového domu, který vlastnil jen otec po své babičce. Tudíž máma tam neměla spolumajetnost, a když tátu zavřeli, tak tohleto vyletělo komínem a já jsem to pak za komunistů musel koupit, když jsem tu chtěl bydlet. Když máma zemřela a za pět měsíců táta, tak mně zůstala babička a ta mě prosila, ať to koupím, že je to za její věno. Tak jsem to koupil.“

„Táta potom neměl peníze. Od roku 52 musely jít veškeré tržby do banky na konto, které spravoval národní výbor. Třeba za mléko se běžně platilo v hospodě a všechno to pak přišlo na konto v bance, že nám nesmí dát do ruky peníze. Tudíž měli peníze a my jsme neměli nic. Nebýt dvou různých kamarádů, té bývalé služebné a babičky ve Vojnicích... My jsme vyrůstali v takové situaci, že nebylo na chleba, nebylo na jídlo.“