Mgr. Eva Štolbová

„Teď jsem tam s jedním zůstala a on, že bude zapisovat. Tak jsme mu řekla: ‚Víte co, já jsem češtinářka, takže si to vždycky nejdřív řekneme, co tam napíšete, a já se pak podívám, abyste tam neměl nějaký chyby.‘ Oni asi už o nás měli nějakou představu, takže se takhle třásli. Skutečně, oni se nás báli, oni nevěděli, co ta ženská je schopna udělat. A jeden mi říkal: ‚Tady máme takovou vězeňskou místnost, tady nám říkal Ladislav Lis: Tam všichni skončíte... Vy si to o nás taky myslíte, paní profesorko?‘ A já jsem říkala: ‚No já si myslím, že pokud se dopouštíte nějakých trestných činů, tak spravedlivý soud a... jestli si zasloužíte trest, tak v nějaké věznici, my nechceme žádné popravy...‘“

„Tak asi v pět hodin, bylo nás asi šest členů toho redakčního časopisu, jeden byl Bohumil Doležal... a naším předsedou byl Emanuel Mandler... ten tam nebyl a byl tam třetí z výboru Karel Štindl... a pak Bohouš říká: ‚Tamhle v parku stojí jeden a nehýbe se...‘ A my všichni: ‚Ukaž, ukaž...‘ a zjevili jsme se jeden po druhém v okně jako apoštolové... A pak první říká: ‚Já se jdu podívat, jak to vypadá, když se nevrátím, tak to znamená, že mne zašili...‘ Šel dolů a nevrátil se... Pak druhý... ‚Teď se půjdu podívat já...‘ Postupně nás zašili všechny...“