Karel Nováček

„Neměli jsme žádný vojenský výcvik, naučili nás akorát vpravo v bok, vlevo v bok a říct ,nazdar‘. To jsme využili na jednom srazu PTP Ostravsko-karvinského revíru v Karviné. Bylo nás asi pět tisíc, byli jsme seřazení na stadionu od pěti hodin a prezident Gottwald a ministr Čepička přišli až v devět hodin. Celou tu dobu lilo jako z konve, byli jsme mokří jako myši. Měli jsme zavolat: ,Nazdar, soudruhu prezidente!‘ Představte si ten ,halasný pozdrav‘: vypadalo to, jako by zavolalo sto lidí místo pěti tisíc. Byla z toho tak strašná ostuda, že nás pak nepustili ani na vycházky a za trest nám zarazili povolenky. Tak se nám chtěli pomstít.“

„Brali jsme plat. Polovičku nám dávali do ruky a polovičku na knížku. Z toho, co jsme brali do ruky, jsme si museli všechno platit – stravu a tak dále. Když pak proběhla měnová reforma, měl jsem na knížce dvě stě padesát tisíc, přepočetli nám to v poměru jedna ku pěti jako vázaný vklad, takže jsem tam měl padesát tisíc. Půl roku poté, když jsem šel do civilu, to bylo pět tisíc. V tu dobu stála motorka přibližně patnáct tisíc.“

„První den nám bylo řečeno, že jsme výkvět armády a jako takoví jsme byli vybráni pro budování socialismu, pro práci v dolech. Když jsme den nato fárali na Dole Hedvika, zděsili jsme se: stěny, ve kterých se uhlí kopalo, byly jen osmdesát centimetrů vysoké. Hned druhý den jsem si udělal housera a nemohl jsem se hýbat. Šel jsem na ošetřovnu a pan doktor mi sdělil, že ,to se léčí prací‘. Když jsme se asi po měsíci zapracovali, naši velitelé najednou obrátili a sdělili nám, že jsme vyvrhelové a že tam jsme z trestu, aby nás předělali z reakcionářů na lidi, kteří souhlasí s komunistickým režimem. Asi po roce měl můj kamarád, který měl úraz a nemohl fárat, službu u roty, tak se dostal v kanceláři k různým papírům a tam také objevil posudky na nás, tak jsme se dozvěděli, proč jsme se do takové jednotky dostali. Bylo tam psáno, že pocházím ze silně nábožensky založené rodiny a jako skaut vychovávám naši mládež v buržoazním duchu. Uvědomil jsem si, že se skutečně nemám čím chlubit, protože naše rodina doopravdy za nic nestála: rodičům zavřeli obchod, můj strýc Eduard Dvořák byl jako kulak vystěhován ze své usedlosti, druhý strýc Cyril Dvořák byl deset let ve vězení za protistátní činnost, a tak jsme my synové byli zralí jen na doly a tak podobně.“