Karel Nováček

„Když nám přečetli, že to máme na neurčito, začali jsme načerno, bez dovolenky, jezdit domů. Museli jsme dávat pozor, aby nás nechytila vojenská patrola. V Ostravě jsem si nikdy nemohl koupit jízdenku, protože by mě chytili. Jel jsem s přestupováním až do Brna a teprve tam jsem si ji koupil. Jednou jsem šel na rychlík v pět hodin ráno. Bylo tam takové dlouhé nástupiště, blížila se hlídka, já jsem před ní stále ustupoval, až jsem se dostal ke dvěma sedícím mužům. Když jsem je míjel, zjistil jsem, že to jsou Václav Nahodil a Josef Vondrák, hoši od nás z Otína, kteří byli jako kulaci na noční brigádě. Sedl jsem si mezi ně, jeden mi dal zimák, druhý klobouk – a byl jsem zachráněn.“

„Neměli jsme žádný vojenský výcvik, naučili nás akorát vpravo v bok, vlevo v bok a říct ,nazdar‘. To jsme využili na jednom srazu PTP Ostravsko-karvinského revíru v Karviné. Bylo nás asi pět tisíc, byli jsme seřazení na stadionu od pěti hodin a prezident Gottwald a ministr Čepička přišli až v devět hodin. Celou tu dobu lilo jako z konve, byli jsme mokří jako myši. Měli jsme zavolat: ,Nazdar, soudruhu prezidente!‘ Představte si ten ,halasný pozdrav‘: vypadalo to, jako by zavolalo sto lidí místo pěti tisíc. Byla z toho tak strašná ostuda, že nás pak nepustili ani na vycházky a za trest nám zarazili povolenky. Tak se nám chtěli pomstít.“

„Brali jsme plat. Polovičku nám dávali do ruky a polovičku na knížku. Z toho, co jsme brali do ruky, jsme si museli všechno platit – stravu a tak dále. Když pak proběhla měnová reforma, měl jsem na knížce dvě stě padesát tisíc, přepočetli nám to v poměru jedna ku pěti jako vázaný vklad, takže jsem tam měl padesát tisíc. Půl roku poté, když jsem šel do civilu, to bylo pět tisíc. V tu dobu stála motorka přibližně patnáct tisíc.“