Jitka Lišková

„Před druhou světovou válkou pracovalo v továrně sto lidí, po válce padesát. Musím říct, že to byla jediná továrna, která v okolí byla, a vlastně těm lidem dávala zaměstnání, těm lidem dávala plno zaměstnání, no. Táta náš tam s tím celkem neměl nic společnýho, akorát to, že schoval bráchům kůže a schoval ten materiál.“

„Měla jsem vyznamenání, ale neměla jsem místo. Měla jsem tak špatný posudek, že mi paní inženýrka řekla: ‚Jitka, vy nemůžete krmit ani krávy, protože to nejde.‘ Měli jsme takovou účetní, která byla hrozně dobrá, a ta říkala: ‚Já vám poradím, dojeďte si do Slap. Tam nám psali, že potřebují absolventa.‘ Tak jsem jela do Slap u Tábora. No, bylo to tak, že mamka mi půjčila peníze na cestu. A já abych ušetřila, tak jsem šla z Tábora do Slap pěšky. Přišla jsem tam a tam mi řekl vedoucí, že mají napsáno, že prostě žádného absolventa nemají. A já říkám: ‚Víte co, já mám tak špatný posudek, že prý nemůžu krmit ani krávy.‘ A on říkal: ‚Víte co, já vám dám vědět do týdne. Tři měsíce manuálně pracovat, normálně, a pak uvidíme.‘ Skončila jsem tam na devět a půl roku.“

„Našli tam pár kůží, když hledali po všech těch lidech, co zavřeli, tak tam našli kůže. Nám vytrhali podlahu na půdě a tam našli kůže, který tam byly zakopaný ještě za Hitlera. A našli tam dopisy, který psal ten strejda Rudolf tý mojí tetě z Argentiny. Sám ten esenbák řekl, že by z toho byla kniha, jak to krásně psal. Náš táta, zbylo v něm hrozný roztrpčení, protože on celej život poctivě pracoval, nic z toho všeho neměl a nakonec mu stačilo to, že se jmenoval Schönbach, aby ho zavřeli na půl roku.“