„Všechno to bylo vymyšlené kvůli tomu, aby mládež zavřeli, aby nechodila do kostela. Ty, co chodili do kostela, tak je pozavírali. A oni byli společně na horách a oni jim řekli, že je to protistátní hnutí, že jeli společně na hory. Zkrátka neměli na něj vůbec nic, potom řekli, že všichni chtěli studovat na kněze, takže kvůli tomu. Manžel měl nejstaršího bratra, ten byl kněz, měl strýce, ten byl internován v Želivi, protože byl převorem ve Vydří. Tak ho zavřeli, ale oni zavřeli i děvčata... ty se knězem stát nemohly...“
„Nic nenašli, protože tatínek ve Vilémově měl honitbu. Ale on byl tak chytrý, že se pušek a kulovnic zbavil. Dal to všechno pryč jednomu pánovi. Oni to hledali, aby ho mohli odsoudit a zavřít. Nic nenašli... dělali hrozný humbuk, byla jsem z toho vykulená, i když jsem byla starší.“
„Dívali jsme se z okna a pak jsme šli ven. Pak najednou fí, fí. A děda říkal: ‚Honem se schovejte, to jsou kulky.‘ Tu kolonu odcházejících Němců přepadli partyzáni. Nestříleli na nás, ale slyšeli jsme, co to je, když někdo střílí... slyšíte kulky, ale nevidíte je. Pak bylo osvobození Rudou armádou. Němci byli všichni hezky oblečení. Teta uměla německy a překládala to tatínkovi. Ta s nimi komunikovala.“
Hana Nosková, rozená Panská, se narodila 4. července 1938 ve Vilémově u Golčova Jeníkova. Rodina žila na velkostatku, který měla pronajatý od barona Rajského. Za války byl statek ve správě Němců, kteří zde konali pravidelné prohlídky. Pamětnice zde zažila osvobození Rudou armádou, které se všichni báli. Po roce 1948 byl baronu Rajskému statek zabaven a rodina Hany Noskové se musela vystěhovat. Chtěli koupit dům v Hruškových Dvorech, ale protože odmítli vstoupit do družstva, nesměli zde zůstat ani v pronajatém domě a museli se opět odstěhovat. Usadili se proto v Kozlově. Bratr pamětnice byl varován, že se chystá jeho zatčení, a včas odešel do Ostravy pracovat do dolů. Hana Nosková vystudovala střední zdravotní školu a začala pracovat ve zdravotnictví, na psychiatrii, kde se seznámila se svým budoucím manželem. Dřív než se vzali, byl sedm měsíců vězněn kvůli svému vyznání; pocházel z praktikující katolické rodiny. Manžel následně nesměl pracovat ve zdravotnictví a měl zakázáno žít v Jihlavě, a proto odešli na dvanáct let na Ostravsko. Později se do Jihlavy vrátili za maminkou pamětnice a od roku 1970 mohli oba opět pracovat ve zdravotnictví, na psychiatrii. Společně vychovali dva syny a nyní se těší ze svých vnoučat.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
