profesor Aleš Veselý

„To vycházelo nebo pokračovalo z malby. Dělal jsem vlastně něco a najednou jsem měl pocit, že to musí být ‚něco‘. Že to nemusí být o něčem, ale že co to je, to to je. A takový ten pocit nějakého toho pra-pra-pra-základna. Pamatuji si, že jsem šel do Stromovky a nasbíral jsem tam hlínu a listí a kamení a začal jsem to do toho zapracovávat. To, co jsem původně myslel, že bude obraz, začalo být najednou hrbolaté. A v tu chvíli si člověk uvědomil, že když je to takhle, takže nezáleží na tom, jakou to má polohu, že už to nemusí být závěsné. A že ve chvíli, kdy to leží – protože se na tom pracovalo, když to leží – že to neztrácí na ničem. A naopak, že můžu otáčet ze všech stran a furt je to ta věc. Že tam už není pohled na něco, ale vytváření něčeho, co je autonomní. A to byl takový ten… že tvorba je něco, kdy začínám opravdu od nuly a něco vytvářím. Najednou to uvědomění si rozdílu: co je něco umět, a když něco opravdu roste pod rukama, ale na základě toho, že člověk o něčem přemýšlí.“

„V tu dobu mi připadalo – a musím říct, že dodnes je to tak – že abstrakce je nepoměrně přesnější způsob vyjadřování než kterýkoliv jiný. Protože jestliže se vyjadřuju abstraktní formou, tak tam vlastně vylučuju příběhy. A příběh se dá vykládat různým způsobem. Použitím abstraktního způsobu vyjadřování se vždycky dotýkám jenom nějakých základních věcí, a ne nějakých, které vyplývají z něčeho a které jsou důsledkem něčeho. Od začátku mě fascinovalo a do dnešního dne to tak je, že vím, že nemůžu ty důležité věci vyjádřit přesněji, než když je vyjádřím skrz abstraktní autonomní řeč. Protože se dotýkám mnohem víc absolutna.“