Jaroslav Krček

„Já jsem se do toho pustil, měl jsem na to těch sto tisíc, vzal jsem Pražské madrigalisty a další zpěváky a třináct měsíců jsme tvořili moji elektroakustickou operu. Vzal jsem si na to dva techniky ze Supraphonu. Měl jsem ke všemu potřebnému bezplatný přístup k technice – využívali jsme například chodbu Rudolfina. Zkrátka z hlediska dneška nemožné, ale tenkrát to možné bylo. Vyrobili jsme tvar – Herzog to sledoval. Také si dneska říkám, že to byl skok do tmy, to byla odvaha, že ji dneska nemám. Já se do toho vrhnul a Herzog to přeložil do francouzštiny, takové básnické průvodce, které jsem si nechal namluvit Lukavským. Při této práci jsme se spřátelili, to bylo báječné přátelství. Takže Herzog to přeložil a poslal do Ženevy na soutěž a my to vyhráli. Tady mi to každý záviděl, ale už byly po Praze plakáty, že to budeme v Národním muzeu na schodech jako kvardofonní pás dávat. Jako první kvadrofonie v Čechách! Nakonec to bylo zakázané, ale ne komunistama, ale ustrašeným redaktorem z rádia, který se jmenoval Hlaváč. On se bál, že to je biblické téma, takže k produkci nedošlo.“

„A sice objevil se německý voják a viděl, že tam někde stojí kolo, a tak na něj usedl a chtěl odjet. Zřejmě si chtěl zachránit život. Ovšem byl chycen, přímo sousedy z naší ulice. Byl zmlácen, roztrhali na něm uniformu a předali ho četníkům. Mně ho bylo líto. V dospělém věku jsem si uvědomil, že to nebylo ani tak docela fér nebo správné. My malé pětileté děti jsme si dokonce s těmi vojáky hrály, protože oni tam měli cvičiště a občas nám dětem i něco málo dali. Z mého dětského pohledu to nebyli nepřátelé. Byl to člověk, lidská bytost. A upřímně, kdo ví, kdo byl ten, kdo byl chycen na tom kole... Možná to byl mladý člověk, který bytostně nesouhlasil s tím, co dělá. Nesouhlasil s válkou. Možná tam byl naverbovaný, jako vždycky bývají lidé naverbovaní do takové války. A nikdo neví, když takto válčí dva národy nebo svět, kde je ta pravda. Ta není v podstatě nikde. Zkrátka mně ho bylo bytostně líto a ještě sousedka rozdávala trofeje z té uniformy. ‚Vemte si to na památku!‘ A to jsem ocenil mého dědu Dvořáka, že to odmítl.“