Petr Kubíček

* 1955

  • „Jak jste vnímal přestup do Mělníka?“ „Vnímal jsem to jako vyhazov z vlaku, který mě mohl vézt tím směrem, po kterém jsem toužil: hrát hokej, třeba se tím i živit a svému koníčku se věnovat pracovně. Navíc to znamenalo ztrátu ambic: každý chce hrát co nejvýš, hrát za reprezentaci. Tehdy jsem už věděl, že končím i v reprezentaci, bylo to jedno s druhým.“

  • „Sportovci rukovali k prvnímu červenci. Já jsem podal přihlášky na vysokou školu, dokonce jsem měl v Hradci domluvené angažmá – měl jsem tam chytat a studovat pedagogickou fakultu; jenže na politiku nestačili ani hokejoví šíbři. Mysleli si, že to nějak obejdou, že to vysvětlí, ale neprocpali mě tam. Tak jsem prošvihl termín narukování, měl jsem rukovat k prvnímu říjnu, kdy brali lidi jen k bojovým útvarům, a přijímač v Dukle bych nestihl. Zeptal jsem se svého trenéra Klapáče, co mám dělat, ten mi poradil: ,Seber se a jeď tam teď.‘ (Klapáč mi ostatně později také vysvětlil, proč odcházím z reprezentace. Ač komunista, řekl mi na rovinu: ,Máš smůlu, utekl ti bratr.‘) Byl jsem asi jediný voják RVHP, který narukoval dobrovolně dřív, než musel. Přijel jsem do Liberce a řekl jsem náčelníkovi: ,Posílá mě Klapáč. Měl jsem tu správně být od prvního, ale nešlo to kvůli škole.‘ Dva dny jsem tam chodil v civilu, protože pro mě nic neměli, pak si mě tam nechali. Přijímač jsem absolvoval a díky tomu jsem zůstal v Dukle.“

  • „Náplní člena Armádního střediska vrcholového sportu bylo provozování sportu, kvůli kterému tam přišel. V závislosti na tom, jestli byla sezona, se trénovalo dvoufázově, třífázově, nebo jednofázově. V létě jsme jezdili na tábor do Hamru na Jezeře. Bylo tam krásné jezero, které později zničil uranový průmysl, a základna, kde jsme třífázově běhali, pádlovali, skákali na trampolíně, hráli tenis, posilování… Prostě dril, jak bylo v Dukle zvykem, ale dělal se prakticky jen sport. Člověk k tomu měl i nutriční kalorickou stravu, kapesné a poměrně velkou svobodu. Nevyžadovala se nějaká zvláštní ústrojová kázeň a tak dále. Byl jsi u vojáků a dělal jsi sport, dalo se to srovnat s profesionálním sportem. Tehdy se to tak říct nesmělo, ale v podstatě to byl sport na profesionální úrovni. U útvaru bylo hlavní zaměstnání vojenské, teprve po zaměstnání jsme měli čas na hokej. Dvakrát týdně jsme jezdili na trénink do Neratovic, jednou o víkendu nebo dvakrát týdně odehrát soutěž. U útvaru měl poplach přednost před hokejem: ,Máš službu, máš smůlu, nejedeš.‘ Režimem tam byl vojenský dril, úměrně tomu vypadaly i podmínky. Například bojová strava se se stravou ve vrcholovém středisku srovnat nedala, tím jsem velmi trpěl.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 04.03.2015

    (audio)
    délka: 01:36:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 2

    základní škola Demlova - Jihlava, 10.04.2017

    (audio)
    délka: 20:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Žádná tma není tak temná, aby se v ní člověk nerozkoukal

Petr Kubíček (1974)
Petr Kubíček (1974)
zdroj: Pamět národa - Archiv

Petru Kubíčkovi (nar. 7. května 1955 v Jihlavě) v roce 1969 emigroval na Západ starší bratr, kvůli tomu nebyl po maturitě přijat na vysokou školu a nemohl se profesionálně věnovat hokeji. Během vojenské služby (1974-1976) byl rok členem Armádního střediska vrcholového sportu, od poloviny 70. let pracoval v hornických profesích a na poloprofesionální úrovni hrál hokej. V roce 1989 se angažoval v revolučním hnutí, do roku 1994 pak zastával různé posty na jihlavské radnici. Od druhé poloviny 90. let vystřídal řadu zaměstnání, v současné době vede domov pro seniory.