plukovník v. v. Štěpán Antonij

„Pak nás začali přepravovat dobytčáky směrem na Stryj a Charkov. Po cestě spousta lidí onemocněla a čtrnáct jich zemřelo, neměli jsme vodu, ale dali nám slanečky – když jsme měli žízeň, olizovali jsme rampouchy, které se v tom dobytčáku udělaly. Tak začínal ten náš slavný gulag. Přivezli nás do Charkova, byla tam strašná zima, napadlo tak metr a půl sněhu. Tak jsme si tam museli sednout na zem a oni se nemohli dopočítat. Protože ti, co zemřeli v tom vagoně, se nemohli ohlásit, že zemřeli, takže oni se nemohli dopočítat a my jsme tam museli asi dvě hodiny zmrzat.“

„My jsme nepočítali s tím, že Podkarpatská Rus jako taková připadne jim. Protože většina našich příslušníků byla z Podkarpatské Rusi. Oni si udělali takový sjezd, připojili Podkarpatskou Rus bez našeho vědomí k Sovětskému svazu a tím to bylo. Z těch našich příslušníků, kterých přešlo přes hranice kolem 17 000 do Sovětského svazu, potom v armádě bojovalo na deset tisíc, za osvobození toho našeho území. My, kteří jsme osvobozovali naše území, jsme vůbec nebyli bráni jako nějací právoplatní bojovníci. Po válce nebyli vůbec oceněni jako bojovníci za Československo. Ale prý jsme dobrovolně odešli, tak nemáme na nic nárok. Takže je mi velice líto, že dnes mám mluvit o nějakých věcech, když my jsme nebyli nijak odškodněni.“

„Potom nás přidělili na takové velikánské místnosti, přímo na podlaze jsme spali, jako herinci, bylo nás asi sto padesát lidí v takovém pokojíku, velkém jako tři tady ty místnosti. Spali jsme jeden vedle druhého jako herinci a kde zbylo potom místo, tam byla baraša. To byla nádoba železná, kam se chodilo vykonat potřebu. A protože bylo málo místa, tak spali i nad tím. A když se třeba někdo potřeboval vyčůrat, tak musel slézt dolů, a musel sejmout ten vrch a pak si zase sednout. A když potom se vrátil zpátky, tak všechno to leželo na jedné straně, tak se museli zase otočit na druhou stranu, museli se vzbudit. No, teď tam, ráno, když se vynesla ta nádoba s našimi odpady, tak to se vylilo, tam byla taková rozbitá díra, kde se to vylilo, a teď to všechno stékalo dolů do té spodní místnosti. A smrděli jsme všichni.“

„Ještě jsem měl staršího bratra Vasila, který byl nadšený komunismem, chodil jako rozvědčík. Sice uprchl do Sovětského svazu, ale nebyl zavřený, prostě jako jejich rozvědčík na území Podkarpatské Rusi, až potom Maďaři ho chytli. Byl u nás jako doma, přesně nevím, tak ho zavřeli a vyvezli ho do Německa, seděl tam asi tři roky kdesi v německém vězení, ve Flossennburgu. Vrátil se zpátky, já jsme mu říkal, nechoď domů, Vasile, zůstaň tady. A on že ne, že nás budou soudit jako zrádce a vyvezou nás na Sibiř, že jsme zradili rodinu a že jsme se nevrátili jako vlastenci domů, do své vlasti, ale zůstali jsme v Československu.“ Vasil Antonij svého bratra přemlouval, aby se vrátil domů, pan Antonij však za žádnou cenu nechtěl. „Volal mě k tomu vedoucímu představiteli na Podkarpatské Rusi, abych k němu šel. A já se ptám: ,Co budu dělat?‘ Že prý mě udělá náčelníkem milice. Já jsem říkal: ,Víš co, i kdybys mě udělal maršálem Stalinem, tak ani tak tady nechci být.‘“ Když se bratr vrátil z německého vězení domů, potřeboval potvrdit od své partyzánské skupiny nějaké dokumenty. „Chtěli po něm nějaké papíry, tak on šel do Kyjeva, na tu partyzánskou skupinu, která jim dávala příkazy, co mají dělat tady na území Československa, tak tam nebyl už ani jeden. Všichni byli vyvezeni někam, na Sibiř, ze známých tam nebyl ani jeden. On potom se vrátil, protože nedostal žádné papíry z toho partyzánského štábu, tak ho šetřili a dali mu deset let. Tak on byl tam, kde já jsem byl tři roky, tak on tam byl deset let. Vrátil se, ale za nějaký čas, asi za rok, zemřel. Byl vysílen.“

„Odtamtud nás potom asi za dva nebo tři měsíce převezli do městečka Izjum, jižně od Charkova, asi osmdesát až sto kilometrů, a tam nás potom soudili. Za nelegální překročení státních hranic odsuzuje se na tři roky trudovych lagerej NKVD SSSR.“