Alena Jiroušková

„My jsme potom dostaly takový balíček a v tom balíčku byl oblek tatínka, byla tam košile, triko pod košili a… krev nevypereš. Oni Němci byli akurátní, oni to všechno vyprali, ale všude byly velké hnědé fleky od krve. Takže jsme věděly, že tam si prožil peklo, i všichni ostatní. Pak ho odvezli do Brna. V Brně byl potom dvacátého října popraven, zastřelen.“

„Jednoho dne brzy ráno naráz jsem slyšela hrozný nářek. Tak jsem vstala z postýlky a utíkala jsem do kuchyně a tam maminka ležela na zemi a křičela: ‚Zabili nám tatínka.‘ V tom momentě se něco stalo se mnou. Jako kdyby se rozprostřela nějaká tma. Bylo to zajímavé, protože já jsem úplně na všechno zapomněla. Já jsem zapomněla na to, jak jsme si hráli, jak jsme spolu zpívali, jak jsme spolu cvičili. Samozřejmě, že jsem věděla, že otec byl, ale nějaká zeď se postavila a byl konec. Žádná vzpomínka, nic. Až za mnoho, mnoho let jsem pochopila, že vlastně to byla obrana toho dětského organismu, aby se nezhroutil.“