Jan Růžička

„A říkal: ‚Hans, jo, jsou tam.‘ Jen to dořekl, už to začalo létat. Já jsem byl také ve věži, takže jsem to chytil do obličeje. Ještě že jsem měl helmu. Mně to natrhlo nos. Ale jemu, chudákovi, on byl dole u toho, mu to vyrvalo všechno. Tomu nadporučíkovi. Já vím, že jsem si šáhl takhle do obličeje a krev jsem cítil. Jako by mě někdo brokovnicí střelil. Omdlel jsem a spadl dolů. Ještě jsem cítil, jak všichni vyskakovali z tanku. Lezli. Byl sníh a všude pod námi byly miny. A já jsem viděl takhle jako stín, ještě než to bouchlo, podél baráku, ale nechtěl [jsem střílet]. Co tam budu střílet?“

„Říkali tenkrát, že chytají německé vojáky, převléknou je a pak dělají takové akce. V lese, šli jsme lesem, na silnici jsme teda přišli, jdeme doleva a šlapeme, šlapeme a furt nic. Teď jelo auto, německé auto, vojenské, osobní. Chtěli jsme ho zastavit. Kdepak. Ten by nás přejel. Jsme museli uskočit, protože mysleli, že je to nějaký [partyzán]. Kdyby nás přejel... Tak jsme šli dále a už nám to bylo blbý, tak půjdeme na druhou stranu. Furt jsme ten hřebčinec v noci nenašli. Tak jsme šli na druhou stranu s tím klukem, najednou přijel náklaďák a tam byli [němečtí vojáci] od protiletadlových děl. Bylo jich asi deset na korbě nahoře pod plachtou a šoféři. Tak jsme je haltovali, oni zastavili, ale křičeli na nás. Museli jsme dát ruce nahoru.“