„Teď jsme přijeli na ten dvůr do toho... a tam už stáli ti vězni připravení, chudáci, protože v rádiu říkali, že pro ně jedeme. A můj tatínek tam byl v čele, on se vždycky hned zmocnil... on byl takový řečný a patrně tam dělal takovýho rozhodčího nebo co... A tak vylítl z toho davu, z těch osmnácti lidí, co tam byli, tak vylítl a skočil mi (do náruče). Já ho nepoznal, takhle jsem ho zved, já byl kluk jednadvacetiletej... vlastně ne jednadvacetiletej... no, v pětačtyřicátým roce, tak jsem ho zvedl, on měl čtyřicet kilo, chudák. Takhle jsem ho zved – ty jsi můj tatínek, ty jsi ale zhubl! Takhle jsem ho objal, oni nás pak zavedli dovnitř, tam už měli pro nás připravené jídlo, to všecko, a teď tam měli asi tři místnosti, v jednom křídle, tam byly ženský, chlapi a ještě jednou chlapi, já s ním spal v jedný posteli nahoře, a teď on mi celou tu noc vykládal o tom koncentráku, on byl toho plnej, teď ty druhý už říkali: ‚Buďte už ticho, my chceme spát‘, a on mi to furt do ucha šuškal, jak to tam všechno chodilo v tom koncentráku, teď byl vyšinutej, rozumíte, najednou byl volnej člověk...“
„Pátého května bylo povstání a byl červen, všichni lidi se vraceli a tatínek nikde. Posloucháme rozhlas a večer tam mluvil nějaký F. K. Zeman, a ten četl lidi. Třeba: v Berlíně je tábor Čechů, který spravuje ten a ten a čekají na odvoz. A přečetl jména lidí, kteří tam jsou. Jednoho dne četl jména lidí, ani jsme to moc neposlouchali, a najednou – Hofta. Hofta tam je, ve Schwerinu! Tam byla velká kasárna a tam byli Francouzi, Poláci, Rusové, Dánové a tak dále, tihleti lidé tam byli soustředěni a čekali na odvoz. Američané je živili. To ještě tenkrát obsadili Američani, pak to dali Rusům za ten kus Berlína. Takže tam bylo asi osmnáct lidí tenkrát, četli jména. Já jsem, hned jak to večer četli, tak jsem druhý den jel do rozhlasu za tím panem Zemanem, a tam s ním byl nějaký pán, a to byl docent, jak se jmenoval... Byl s Benešem v Londýně a pak tady dělal velkýho činovníka v národně socialistické straně, jak se (jmenoval)... Mám to napsané v těch pamětech. On říkal: ‚Vy tam chcete jet pro tatínka? Já vám seženu auta, já tam mám dceru, která byla taky v koncentráku, a stáhli je tam do toho Schwerinu všechny...“
Dalibor Hofta se narodil 12. října 1924 v Říčanech u Prahy. Jeho otec Jindřich Hofta byl zdatný truhlář. Po návratu z Jugoslávie, kde pobyl po vojenském nasazení v Itálii, založil v Říčanech truhlářský závod. Po obsazení vlasti Němci se otec spojil s odbojovou skupinou vydávající ilegální časopis V boj. V roce 1940 byl zatčen gestapem a na základě rozsudku umístěn v koncentračním táboře Sachsenhausen, kde se setkal s pozdějším prezidentem Zápotockým. Jeho syn Dalibor byl pak přesunut v rámci totálního nasazení do Schweinfurtu, kde se vyráběla mimo jiné kuličková ložiska do messerschmittů. V srpnu 1943 podnikli Spojenci zničující nálet na toto strategicky důležité město. V nastalém zmatku Dalibor Hofta s jedním kolegou z nasazení uprchli a po dramatické cestě se dostal do Prahy. Tam se mu podařilo díky statečnému kolegovi ze Sokola oklamat úřad práce a získat umístění nejen v Čechách, nýbrž dokonce v nedalekých Měcholupech - opět při výrobě kuličkových ložisek. V březnu 1945 se rozhodl uzavřít sňatek se svojí partnerkou. Protože však nebyl plnoletý, pokusil se o návštěvu otce, který by jej mohl svým podpisem ke sňatku zplnomocnit. Nacistický úředník byl však jeho „drzostí“ natolik rozlícen, že mu uštědřil těžký úder do hlavy. Tím mu způsobil po letech velmi vážné neurologické onemocnění, které mělo za následek deformaci obličeje, poškození zraku a sluchu a další potíže neurologického původu. V červnu 1945 se z rozhlasu dozvěděl, že skupina českých vězňů z pochodu smrti, v níž byl i jeho otec, je ubytována ve Schwerinu. S vydatnou pomocí prof. Vladimíra Krajiny zorganizoval výpravu zpustošeným Německem a po šťastném shledání s otcem byla celá skupina dopravena do vlasti. Po zotavení z koncentračního tábora se otec znovu věnoval politice za stranu národně socialistickou. V roce 1946 byl otec opět zvolen starostou a ve funkci zůstal do února 1948. Pro „nežádoucí politické aktivity“ byl v roce 1952 otec zatčen. Po čtvrt roce byl, pravděpodobně díky dopisu syna Dalibora Antonínu Zápotockému, propuštěn. Dalibor Hofta pokračoval ve stopách svého aktivního a obětavého otce. Pro svoji veřejnou činnost se stal významným občanem města Říčany. Dalibor Hofta zemřel 5. srpna 2016.
Neobyčejní občané, aneb Postavy z říčanských ulic a domů
autor:
Dalibor Hofta
Paměť národa existuje díky vám.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
