„My jsme jezdili na kolech… v Kobylisích byla cyklistická klopená hliněná dráha, tak jsme tam jezdili trénovat. A jak jsme tam jednou jeli, tak nás předjel transport… Němci vezli naše odsouzené spoluobčany na střelnici do Kobylis a tam je popravili… tak pak už jsme do Kobylis nejezdili.“
Když jsem potom v roce 1943 přišel do Rybitví, tak tady jsme zažili všelijaké události. Nálety… to se pamatuji, když byl ten nálet na Drážďany, myslím v únoru 1945, to bylo tak strašné bombardování, že ještě tady v Pardubicích jsme cítili, jak se chvěje zem, a viděli jsme červenou zář na obloze. Tam tehdy přišlo strašně lidí o život a ty Drážďany to odnesly těžce. Já jsem pak často jezdil služebně do Německa a přes Drážďany jsem jezdil, tak jsem vždycky využil, shodou okolností zůstala ta drážďanská galerie nepoškozená, tak jsem se tam vždycky šel podívat na tu Rafaelovu Madonu a zase jsem pokračoval vlakem dál.“
„Jestřáb byl jenom jediný, to byl jedinečný člověk. Měl takové zvláštní pedagogicko-výchovné prostředky. Třeba když potřeboval někoho - jak se řekne - ‚vypucovat‘, tak si ho zavolal a měl k němu proslov. Ale to jste nevěděla, jestli vás hubuje nebo chválí. A to vás mrzelo mnohem víc, než kdyby vám kdovíjak nadával. On měl takové zvláštní výchovné prostředky. Jeden prostředek byl takzvaná ‚černá skříňka‘ na táboře. To když jste měla špinavé boty nebo se zpozdila na nástup, tak se vaše jméno napsalo na papírek a hodilo do černé skříňky. My jsme si na táboře vařili sami, to byly služby. Pak měla nějaká služba škrábat brambory na oběd, tak přišla k Jestřábovi, že by potřebovali dva lidi na brambory. Tak Jestřáb vytáhl z té skříňky dvě jména a ti nešťastníci místo aby se šli koupat nebo hrát hry, museli jít škrábat brambory. No a to se každý bránil, aby se nedostal do černé skříňky.“
„A ten Hájek že vyfotí někoho, jak jede po tom toboganu. A Jestřáb že máme jezdit způsobně, aby vznikla pěkná fotka. A ten Hájek se to snažil brát zepředu, ale měl špatné pozadí, tak to obešel, jenže tam mu svítilo sluníčko do fotoaparátu, tak šel stále blíž a blíž tomu břehu, pak už ani z toho břehu se mu to nelíbilo, tak se zul a vlezl do vody, a stále se mu to nelíbilo. Vyhrnul si kalhoty, až byl po kolena ve vodě. To je ono! A v tu chvíli přišel na řadu Vašek Černý, my mu říkali ve Skautu Černoch. A on to byl strašný kvítko (teda, ono v tom oddíle byla samá kvítka, ale on byl extra) a Jestřáb mu povídá: ‚Černochu, musíš jet způsobně.‘ A Černoch: ‚Jó, jojo.‘ Vylezl nahoru a jel. Ale ne způsobně, roztáhl ruce a nohy a vznikla z toho fotka, která pak byla na titulní stránce Mladého hlasatele. No vlítnul do vody, stříklo to tak, že to nastříkalo panu Hájkovi na tu jeho leicu, tak jsme mu ji pak museli sušit.“
„Byl jsem už asi tři čtvrtě roku v oddíle, já byl hodný skaut, nedělal jsem žádné lumpárny, a přišel za mnou Jestřáb a povídá: ‚Jindro, já bych potřeboval tvoje jméno do seriálu.‘ Bral jsem to jako poctu, že si vybral zrovna moje jméno, ale říkal jsem, že se musím zeptat maminky, jestli to dovolí. Maminka povídala: ‚Zeptej se, co to bude za postavu.‘ Při příští schůzce jsem se tedy zeptal a Jestřáb povídá: ‚Jindro, ta postava ti v životě hanbu dělat nebude.‘ No tak jsem na to kývl a tím jsem se dostal do seriálu. Jenže to byly Rychlé šípy. Já chodil do skautského oddílu a to bylo něco úplně jiného, tam se o Rychlých šípech nemluvilo.“
„A když se dostavěl tábor, Jestřáb jednou při nástupu povídá: ‚Tak, hošani, tady musíme teď trochu uklidit.‘ Protože když řežete prkýnka na podsady atd., vznikne všelijaký odpad. Hřebíky se tam válely… a ona to byla louka, kam potom ten majitel chodil pást krávy. A Jestřáb říkal: ‚Ona taková kráva, když sežere hřebík, dostane se jí to do zažívacího ústrojí, přestane žrát a musí se porazit. Škoda krávy. Musíte ty hřebíky všechny pečlivě vysbírat.‘ Tak jsme sbírali hřebíky, a protože se žádná činnost neobešla bez legrace, vzniklo brzy úsloví: ‚Jestřábe, zachránil jsem krávu.‘ A Jestřáb měl dvojí radost. Jednak z toho, že ten jeho mančaft plní jeho pokyn sbírat hřebíky, a jednak z toho, že kráva byla zachráněna. Postupem času jsme hřebíky vysbírali a ty nálezy byly méně časté a Jestřáb měl té radosti už málo. A tak jednou, když jsme byli nakupovat v Ledči, mě napadlo, že jsme koupili v železářství půl kila hřebíků, předem jsme je nechali uměle zrezavět a pak jsme je občas dali na nějaké místo, kde by je jiný bdělý táborník našel. Aby mohl vykřiknout: ‚Jestřábe, zachránil jsem krávu‘, a dát ten hřebík do bedýnky, kde se hřebíky schovávaly. Takže jsme pak na konci tábora vezli do Prahy o půl kila hřebíků víc…“
„Když Jestřáb umřel, začaly se vést spory o jeho dědictví. A ty spory se vedly takovým nefér způsobem. Psalo se o Jestřábovi, že byl slepý, že neviděl na tu závěť, kterou podepisoval, že si nic nepamatoval, a já nevím, co všechno… Tak my, co jsme dávali dohromady tu knížku, jsme vydali takové prohlášení na obranu Jaroslava Foglara. To byla nádherná společnost, která to podepsala. A tohle prohlášení jsme poslali do novin a na různé instituce po republice. Asi za dva měsíce, to jsem byl ještě ženatý, v Kosmonosech, manželka na mě volá: ‚Jindro, pojď, máš tady nějaký telefon z Uherského Hradiště.‘ Divil jsem se, že s Hradištěm nemám nic společného. Ohlásil se Jožka Kubáník, mluvčí Slováckého divadla v Uherském Hradišti, že tam k nim doputovalo to prohlášení a že ho celé divadlo, od ředitele až po uvaděčky a šatnářky, podepsalo. A že tenhle Kubáník si přečetl ty signatáře, tam bylo uvedeno jméno, adresa, telefon a podpis. A on se tam dočetl to jméno Jindra Hojer, a tak mně volal, jestli mám něco společného s Rychlými šípy. A já povídám: ‚Ne moc, ale přece jenom trošku ano.‘ (Při jedné besedě mě Jestřáb vybídl, abych podepisoval ty knížky, a já říkám: ‚Já přece nejsem Jindra Hojer z Rychlých šípů.‘ A Jestřáb říkal: ‚Ale jen piš.‘ Tak tím mi dal najevo, že snad v té postavě je trochu víc než jen moje jméno.) A pan Kubáník mi říkal, že tam hrají divadlo, komiks, Rychlé šípy, a že budou mít 100. reprízu. A že by bylo dobré, kdybych přijel. Tak jsme se s manželkou domluvili a jeli jsme do Uherského Hradiště. Po představení mě vytáhli na jeviště a ukazovali jako živého Hojera. Tak si představte – já tam byl pak na 150. repríze, 200. reprízu jsem proležel v posteli v Kosmonosech, poněvadž jsem měl ústřel. Ale o přestávce jsem s nimi telefonoval, měli jsme telefonický most s diváky! Pak byla 250. repríza, 300. repríza, 350. repríza a letos, nedávno, jsem byl už na 400. repríze!“
„Gymnázium – až do poloviny oktávy jsem studoval s vyznamenáním – a pak přišla maturita a já, když jsem zrovna dělal zkoušku z němčiny, tak do třídy vrazil obávaný inspektor Werner, Němec, postrach studentů, který zastával tvrdé požadavky – ve třídě mohla být jen jedna jednička z předmětu a pět až osm procent žáků muselo podle nařízení propadnout. No, a on přišel, zrovna když jsem dělal tu němčinu – a to bylo, jako kdybych spadl z prvního patra na zem, všechno se mi najednou vymazalo a ten Werner si už mnul ruce, že bude mít oběť k likvidaci. Ale dal otázku, kterou jsem nakonec díky skvělé němčinářce věděl a zvládnul, takže on jen otráveně mávnul rukou – takže jsem nakonec prošel. Ale byl jsem úplně grogy.“
Jindřich Hojer se narodil 30. července 1924 v Praze-Holešovicích. Jeho dva dříve narození sourozenci zemřeli vždy krátce po porodu, a pamětník byl proto velmi opečovávaný jedináček. Maminka byla v domácnosti a otec pracoval jako ředitel Československé obchodní dovozní společnosti, která dovážela sůl z Podkarpatské Rusi do Prahy. Jako malý začal navštěvovat Sokol, kde se seznámil s Václavem Černým, svým celoživotním kamarádem, který ho v roce 1936, když navštěvovali Akademické gymnázium Na Příkopě, přivedl ke skautingu - do Foglarova oddílu Pražská dvojka. V květnu 1937 přišel Jaroslav Foglar (Jestřáb) za Jindřichem Hojerem s prosbou, že by potřeboval jeho jméno do kresleného seriálu, který bude vycházet v časopise pro mládež Mladý hlasatel, kde byl redaktorem. Další chlapci se Foglarovi stali předobrazem ostatních hrdinů Rychlých šípů (například Václav Černý, přezdívaný Černoch, se dostal do románu jako Červenáček). Pět let, která pamětník strávil v oddíle, patří k jeho nejmilejším vzpomínkám. V týdnu byla jedna družinová schůzka a v neděli výprava. V létě se jezdilo na tábor ve Sluneční zátoce na Sázavě. Jindřichu Hojerovi zemřel v roce 1941 tatínek, takže všechny události války rodina nesla ještě hůře. Pamětník maturoval v roce 1943 a poté dostal předvolání - měl být totálně nasazen na odklízení trosek v Hamburku. Shodou okolností se tomu vyhnul, protože byl přijat jako zaměstnanec do Spolku pro chemickou a hutní výrobu, a odešel pracovat do Výzkumného ústavu organických syntéz v Rybitví u Pardubic. Přišel rok 1945, otevřely se vysoké školy a Jindřich Hojer začal studovat při zaměstnání chemii v Praze. Roky, které následovaly po únoru 1948, vnímá jako čtyřicet let ztraceného života. Naplno se ale věnoval své milované chemii, rodině, sportům a dalším koníčkům. V roce 1969 udělal kandidaturu a poté přednášel na vysoké škole v Pardubicích. Byl třiačtyřicet let zaměstnán v Ústavu organických syntéz v Pardubicích. Jindřich Hojer byl dvakrát ženatý a dvakrát ovdověl. Když mu po dlouhé nemoci zemřela první žena, získal náhodně kontakt na svoji první velkou studentskou lásku, vzali se a prožili spolu pětadvacet let krásného manželství. Pamětník má dceru, dvě vnučky a tři pravnoučata. V roce 1986 obnovil kontakty s Jaroslavem Foglarem a oddílem, pravidelně se s nimi vídal. Po Foglarově smrti v roce 2002 sepsal s Václavem Černým knížku Jestřábe, díky. Když se objevily pochybnosti o věrohodnosti Foglarovy závěti, aktivně vystoupil na jeho obranu. Díky tomu se také seznámil s aktéry Slováckého divadla v Uherském Hradišti, jejichž představení Rychlé šípy dosáhlo nedávno už čtyřsté reprízy. Po odchodu do důchodu se Jindřich Hojer odstěhoval do Kosmonos. Dlouhá léta pak ještě aktivně pracoval - vyučoval němčinu nejdříve v jazykové škole, později na zemědělské průmyslovce v Mladé Boleslavi a v mladoboleslavské Škodovce. A také doučoval další předměty - fyziku, matematiku, chemii a latinu. V roce 2014 oslavil v plné síle devadesátku. Jindřich Hojer zemřel 22. prosince 2020.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
