„Bylo to v květnu roku 1944. Transport jsme nastoupili už přímo v Terezíně, kde v té době už byly vlečky. Vlak s dobytčími vagony, to znamená s úzkou štěrbinkou u stropu. Do každého vagonu jsme si mohli vzít příruční zavazadla a 50 lidí bylo do jednoho vagonu. Byl tam kbelík s vodou na pití a kbelík nebo dva, už nevím, na moč a výkaly. Byli jsme tam napresováni, takže když zaplombovali vagon, zavřeli a zaplombovali, okýnka u stropu byla zatlučená, abychom nevěděli, kam jedeme, tak jsme museli ta zavazadla rozložit po celém vagoně, a na ta zavazadla si sednout. Kbelíky zůstaly u vchodu vagonu. Jeli jsme těžko říci, jakou dobu, ale myslím, že to bylo asi třicet hodin, protože jsme vyjeli dopoledne a v noci další den jsme zastavili v Březince-Osvětimi na rampě.“
„Když odjely transporty žen a mužů z rušícího se rodinného tábora, tak nechal Mengele – na čí popud, nebo z vlastní iniciativy – nastoupit ještě chlapce ve stáří kolem 14 let, a z nich vybral cirka 90, kteří ještě budou schopni přežít delší dobu v koncentračním táboře. Mezi těmi 90 jsem byl i já. Mengele se mě zeptal, kolik je mi let, já jsem řekl, že čtrnáct. Chvíli přemýšlel, pak mě poslal na správnou stranu, na stranu, kde ještě budu žít. Mám seznam těch, kteří se z těchto 90 vrátili, obsahuje asi 42 jmen, čili údajně z těch asi 90, přesně se to neví, snad 42 přežilo válku a jsou rozmístěni po celém světě.“
„Z Mladé Boleslavi byly vypraveny dva transporty po cirka 500 lidech. V jednom transportu jsme byli i my. Den před transportem, který byl 16. ledna, jsme museli se zavazadly, směli jsme mít každý 50 kilo. Já už jsem byl jenom s matkou, poněvadž otec už zemřel, zahynul v Osvětimi. Tak jsme museli přejít do školy Tomáše Garrigua Masaryka, kde nás uložili v tělocvičně na zem.“
Tazatel: „To bylo na Podolci v Mladé Boleslavi?“ – „Na Podolci. Tam jsme museli přečkat do rána, abychom až půjdeme ráno transportem na hlavní nádraží, nebudili pozornost. Ráno 16. jsme odešli na hlavní nádraží, kde už byl připraven vlak. Byl to osobní vlak, byl leden, čili zima. Některá zavazadla jsme unesli, jiná nám spolupracovníci přivezli, protože bychom to, pochopitelně… 50 kilo… neodnesli. Takže vlakem jsme pak jeli do Bohušovic, poněvadž do Terezína ještě vlaky nejezdily. V Bohušovicích jsme museli vystoupit, vzít si to, co jsme unesli. Mrzlo, byla zasněžená cesta, a asi dva nebo tři kilometry do Terezína dojít.“
„Byli jsme naloženi do vagonu. Poněvadž byl leden, mrzlo, tak nás dali asi do metr vysokých nákladních vagonů, 130 nás odpočítávali na jeden vagon, takže jsme tam stáli jeden vedle druhého. Tak jsme jeli tři dny a tři noci, až jsme skončili ve Výmaru v Německu. Cesta těžko se dá popsat. Ve vagonu jsme samozřejmě stát tři dny nemohli, takže jsme seděli na zemi, a poněvadž mezi námi někteří zemřeli, jiní zešíleli, takže ti zmrzli, vyhodit se nesměli, tak na těch jsme seděli až do Výmaru. Cestou jsme měli strašnou žízeň, vím, že na některém nádraží, nevím, kde to bylo, tenkrát ještě se lokomotivy doplňovaly vodou, těmi choboty, tak vím, že nám někde ten chobot přistrčili, abychom nějakou vodu mohli získat. Jinak samozřejmě u vagonu vždycky byl strážný, takže útěk nepřicházel v úvahu. Tak jsme skončili ve Výmaru.“
Celé nahrávky
1
II. ZŠ Mladá Boleslav - Komenském náměstí 91, 21.11.2014
Otto Seidler se narodil 5. února 1930 v Mladé Boleslavi v židovské rodině. Otec Emil pracoval jako obchodník ve firmě na textilní a galanterní zboží, matka byla v domácnosti. Otto v roce 1936 nastoupil do Benešovy základní školy v Mladé Boleslavi, odkud byl v roce 1939 vyloučen kvůli židovskému původu. Od 30. června 1940 byli mladoboleslavští židé nuceně sestěhováni na místní hrad, kam se přestěhovala i rodina Seidlerova. Otec byl 27. dubna 1942 zatčen gestapem, uvězněn v terezínské Malé pevnosti a zemřel v srpnu 1942 v Osvětimi. Otto s matkou byli 16. ledna 1943 deportováni do ghetta v Terezíně. Otto žil v chlapeckém domově L417. Z Terezína odjeli v květnu 1944 do Osvětimi, několik týdnů bydleli v rodinném táboře Osvětim-Birkenau. Před likvidací rodinného tábora na konci června 1944 byla matka vybrána na práci a odjela do Hamburku, kde na konci války zahynula. Otto zůstal spolu s dalšími asi 90 chlapci ve věku 14–16 let v Osvětimi. Tato skupina chlapců vykonávala v táboře drobné práce. Při evakuaci Osvětimi v lednu 1945 odjel transportem smrti do Výmaru, odkud byl převezen do tábora v Buchenwaldu. Dne 10. dubna 1945 proběhla evakuace tábora, Otto s dalšími byl vybrán k odjezdu a do 14. dubna 1945, kdy byli osvobozeni americkou armádou, se pohyboval pěšky nebo vlakem v okolí Výmaru. O čtyři dny později, 18. května 1945, se vrátil do Mladé Boleslavi jako jeden z mála z rozvětvené rodiny. Otto vystudoval obchodní akademii v Mladé Boleslavi, kterou ukončil v roce 1949, a poté pracoval jako úředník. Otto Seidler žil v Mladé Boleslavi a zemřel 26. června roku 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
