Jaroslava Picková

* 1941

  • „Shodou okolností byl vedoucím té strojní stanice náš soused. Já jsem za ním chodila, protože jsem musela všechno tohle obcházet a zařizovat. Řekla jsem: ‚Prosím vás, pane Halbych, vždyť my potřebujeme to žito posekat!‘ On odpověděl: ‚No jo, ale já nemůžu... Víš co, vedle na jézeďáckým budou sekat dva kluci. Když si s nimi dojednáš, aby vám to posekali, až to dodělají, já o tom nevím.‘ Tak jsem prostě šla a tenhleten můj budoucí manžel zastavil. Zeptal se toho druhého: ‚Tak co říkáš, vezmeme to?‘ A on odpověděl, že už něco podobného slíbil. Ale nakonec řekl: ‚Tak jo, až to doděláme, tak nemusíme ani ten samovaz skládat a já jen přejedu vedle. Ale kdo bude sedět na vazači?‘ Já říkám: ‚Tak asi já.‘ ‚No, tak jo.‘ Tak přejel, sekali jsme a chudák maminka pak přijela na kole a ptala se: ‚Ježišmarjá, jak to pak dáte dohromady?‘ Ona myslela ten samovaz. Načež jí ten můj nynější mužský odvětil: ‚My to dáme dohromady s dcerou.‘“

  • „Otec jednu dobu štosoval krabice s čistou uranovou rudou, za kterou by mohlo být obrovské bohatství – mohli jsme mít zlaté silnice. Ty krabice byly velké 30 x 30 x 40 centimetrů. Protože uran má velkou měrnou váhu, jedna krabice vážila 130 kilo. On je rovnal do štosu. Denně jich odjížděla plná Tatra 111 s vlekem do Ruska. Jednou se otec ohnul pro bednu, že ji zvedne. Vtom slyšel hlas babičky, své matky: ‚Frantiku, Frantiku!‘ On si myslel, že se mu něco zdá. Tak se ohnul, že to zvedne podruhé, a zase slyšel ten hrozný výkřik. Tak se postavil, a jen co se postavil, celý ten štos se za ním sesunul. Kdyby zůstal ohnutý, bylo by po něm, zlomilo by mu to vaz. My jsme to pak dali dohromady – bylo to přesně na začátku listopadu padesátého čtvrtého roku, kdy jsme v noci slyšely s maminkou hrozný křik babičky: ‚Frantiku, Frantiku!‘ Křičela úplně nepříčetně a bouchala na dveře, na okno. Vyběhly jsme ven a ona říkala: ‚Kde je Frantík, vy mi ho nechcete ukázat!‘ Byla úplně nepříčetná, oči vytřeštěné, a běhala všude po baráku. My jsme si nedovedly vysvětlit proč.“

  • „Posadili nás nahoru na takovou galerii. Vtom se otevřely dveře, tam dva ozbrojení bachaři a mezi nimi náš táta. Hubený, bílý člověk v takových vězeňských hadrech. Pro mě to byl šílený šok. Bylo jich šestnáct a byly mezi nimi i dvě odsouzené ženy. Pro ně to asi bylo nejhorší, protože zavřeli oba dva rodiče a samozřejmě děti jim sebrali, což jsme se dozvěděli až poté. U těch žen byly dvě dozorkyně. Paní Hoštová šla zhruba pátá šestá. A jakmile ty dozorkyně s tou paní vešly, ta na levé straně takovým ostřížím zrakem přejela tu galerii, a jak přecházely postupně k těm lavicím a usazovaly je, ona měla pořád hlavu zapřenou na mně. Já jsem ztuhla, nevěděla jsem, co se děje, měla jsem husí kůži. Potom povstal předseda soudu, zahájil líčení a pronesl, zda se v místnosti nenachází nepovolaná osoba. Ona vyletěla a řekla: ‚Tam sedí!‘ A mě prostě vyvedli. Ale toho tátu, i když to byl hrozný pohled, jsem viděla. Jestli viděl on mě, to nevím, to asi těžko. Ale já jsem ho viděla.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 18.06.2015

    (audio)
    délka: 01:48:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Sebrali nám v životě všechno, zůstaly nám ruce

Jaroslava Picková
Jaroslava Picková
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Jaroslava Picková se narodila 12. března 1941 v Horním Bousově nedaleko Mladé Boleslavi. Její dědeček byl legionář a po svém návratu se stal starostou této obce. Založil zde hospodářství, které po jeho smrti zdědil jeho syn, tatínek pamětnice František Jírovec. Ten během druhé světové války pomáhal odbojářům a na jejím sklonku jen těsně unikl smrti z rukou německých vojáků. V roce 1947 si tatínek pronajal další pole a na dluh koupil potřebné stroje, které mu však byly na začátku padesátých let zkonfiskovány. František Jírovec pomáhal lidem pronásledovaným komunisty, například i s přechodem hranic. V roce 1953 byl zatčen a za protistátní činnost odsouzen ke dvanácti letům vězení. Byl poslán na těžbu uranu do Jáchymova a posléze převelen do tábora Vojna u Příbrami. Jaroslava Picková vyrůstala s maminkou a veškerý volný čas trávila prací na hospodářství. Kvůli špatnému kádrovému profilu nepřipadalo v úvahu, že by po dokončení základní školy dále studovala. Tatínek byl propuštěn na amnestii v roce 1960 a poté až do svých pětasedmdesáti let pracoval v cihelně a v kotelně. V roce 1961 se pamětnice vdala, brzy poté se jim narodila dcera Jaruška a později syn Mirek. Od roku 1963 pracovala v mladoboleslavské Škodovce. Po sametové revoluci se zasadila o tatínkovu plnou rehabilitaci a o restituci jeho majetku. Na základě zákona o třetím odboji byl František Jírovec v roce 2011 za svou činnost posmrtně vyznamenán.