Silvestra Chnápková

„V půl šesté ráno, nebo v pět, u nás zazvonili a řekli, že musíme na výslech. Že tam mají pracovnici z Národního výboru, která ohlídá, co budou dělat. A že mám ihned zavolat své matce, ať vezme dceru do školky. Potom nás odvezli na výslechy, byla jsem tam asi dvanáct hodin. Vůbec jsem nevěděla, jestli je máma s Janou, nebo ne. Šímu odvezli do Litoměřic, to mi taky nikdo neoznámil. Protože jsem věděla, že si od nich nevezme žádné jídlo, nějaké jsem mu poslala a oni [policisté] mu ho sežrali.“

„Byly tam strašně husté mlhy, které čpěly tím, co zrovna vypouštěli. A třeba na podzim při smogových obdobích nebylo vidět na krok. Mlha byla opravdu tak hustá, že lidé tápali a chodili pomalu po paměti. Pamatuji si, že i do školy jsme se kolikrát drželi za ruce, abychom se neztratili… Pak ty tramvaje. My jsme bydleli vlastně na konečné, tam byla odjaktěživ taková otočka, byla to jedna z prvních tramvajových tratí a vozila lidi do fabriky, kde dělalo v chemických závodech pětatřicet tisíc lidí.“

„Já mám teďko strašně ráda toho Františka Čuňase Stárka. Toho byste si někdy mohli pozvat na besedu do školy. Ten je úplně skvělej. Samozřejmě Havla. Bylo období, kdy onemocněl, já jako nejsem vyloženě věřící, že bych chodila do kostela, ale tehdy jsem se hodně modlila, aby se uzdravil. Ať je to, jak chce, uměl formulovat myšlenky, jak já to nedokážu formulovat. A tím, jak se vyjadřoval, tak se vyjadřoval za nás. Mluvil tak, jak jsme to i my cejtili. A těch lidí je samozřejmě víc. Byl to i Magor. Všechny, co sem jezdili, jsem měla a mám rád, vždyť se stýkáme.“

„Když mi bylo čtrnáct let, tak v srpnu, když jsme byli na dovolený, tak jsme šli ráno do lesa, byli jsme na chalupě, kde nebylo ani rádio. Vraceli jsme se z lesa, na návsi byla shromážděná celá vesnice, všichni plakali a my jsme nevěděli, co se stalo. Řekli nám, že nás napadly vojska ruský, a za chvíli jsme měli ten zážitek skutečnej, protože tou vesničkou projížděly kolony tanků. My jsme byly už větší děti a měly jsme tu odvahu, že jsme tam šly a hrozily jim a že na nás mířili samopalama. Nebylo to úplně jednoduchý, doteďka mám temnej zážitek z tý okupace. A ten vzdor vzniknul tehdy, nikdo z nás nezažil, aby sem vojska vtrhly. Nebylo proč, nikdo to nechápal.“

„Když jsem podepsala Chartu 77 v roce 1978, věděla jsem už, že určitě půjdu na výslech, nebo ztratím práci nebo že se něco stane. Že riskuju tím podpisem něco. Ale riskovala jsem ráda, protože jsem měla dceru a svý přátele, pro který jsem tu Chartu podepsala. Protože ty lidský práva jsou důležitý pro každýho. Musela jsem to podepsat. A nebrala jsem jinou alternativu, že bych to nepodepsala. Takovou samozřejmost, v podstatě. Taky to tak bylo, šla jsem na výslech brzo, brzo jsme měli s manželem domovní prohlídky, brzo jsem nemohla dělat práci, kterou jsem předtím dělala, a taky už jsem nikdy nedostala přidáno o vejplatě. A ty vejplaty se ztenčovaly a ztenčovaly. Když jsem se potom chtěla hlásit na školu, tak mý kolegyně přijali, jenom mne jako jedinou ne. A bez důvodu. Nikdo to nezdůvodňoval.“