„Slyšel jsem to tedy z toho holandského rozhlasu. Ta reportáž, to bylo vidět tedy, že co se v Praze děje. Nás tam tehdy bylo víc v tom Holandsku, takže jsme se samozřejmě sešli. Hned jsme běželi taky na vyslanectví, abychom věděli, co se děje. Tak ty se tehdy samozřejmě chovali k nám slušně, to nám vycházeli vstříc, to všechna čest. To bylo v pořádku, to naše vyslanectví tam. No, já jsem byl dost z toho vyděšený, protože jsem tady v Praze měl tři děti, tak jsem měl strach, co se děje. Vím, že jsem se pokoušel dovolat se domů manželce, tak se mi to povedlo až několikátý den, a vím, že jsem na ten hovor čekal. Měl jsem ho objednaný asi v sedm večer a dostal jsem ho až v jednu hodinu v noci nebo tak nějak, tak jsem alespoň věděl, že jsou v pořádku, že se jim nic nestalo. Chtěl jsem hned se vracet do Prahy, abych byl u nich, ale mě přesvědčovali, abych tam vydržel až do konce, tak jsem tehdy přijel do Prahy až 28. září.“
„Už druhý den mě poslali, jaksi rovnou mě hodili do té vody načisto a poslali mě k obhajobě. Trestní věc to byla a byla to urážka ústavního činitele. Hájil jsem nějakého pána, který v hospodě někde na Kladně... nějak se to dostalo, asi to bylo už odvolací, páč to bylo v Praze na Pankráci, tak to bylo u krajskýho soudu a bylo to v Kladně a tam jsou ty okresní, tak to musela být nějaká odvolací, už si to přesně nepamatuju. Tak jsem hájil jaksi urážku ústavního činitele, páč on někde v hospodě jaksi vykládal na Kladně, že tam někde na rohu stával Tonda Zápotockej a že tedy to byl starej harmonikář a tak dále. No, a moula to říkal a u toho stál esenbák, tak samozřejmě z toho byla urážka ústavního nebo hanobení ústavního činitele.“
„To bylo pak myslím v pátek 4. května, myslím, že to byl pátek. To se už po ulicích přelepovaly německé nápisy k večeru a druhý den tedy skutečně začalo to Pražské povstání. To si pamatuji, že jsem měl zapnuté rádio a poslouchal jsem zprávy ve dvanáct hodin nebo po dvanácté hodině, že tehdy ten hlasatel ještě ty zprávy četl strašně rychle. No, a najednou už tam došlo k převzetí toho rozhlasu, že začali volat o pomoc, aby přijelo... českou policii, české vládní vojsko. To byl tehdy takový útvar určitý o sedmi tisících lidech. No, tak to si pamatuji a tak pochopitelně to mi bylo šestnáct nebo šlo mi na sedmnáctý rok tehdy, tak vím, že jsem pomáhal při stavbě barikády na ulici.“
Zdeněk Kučera se narodil v roce 1928 v Praze. Za války musel se spolužáky několikrát utíkat ze školy, aby se skryli před nálety. Během Pražského povstání šel stavět barikády. Po válce dostudoval právnickou fakultu, kde se zaměřil na mezinárodní soukromé právo. V období nejkrutějšího komunistického bezpráví se podle svých slov snažil bránit spravedlnost a obhajoval například zemědělce postižené kolektivizací. Neangažoval se v politických procesech, protože byl příliš mladý a neprověřený. Invazi v roce 1968 strávil v Nizozemsku, vrátil se však domů za rodinou. Během normalizace i v osmdesátých letech učil na právnické fakultě v Praze. Zaměstnání mohl vykonávat bez překážek, ale jeho děti měly problémy s přijetím na střední školu. Na PF UK učil i po revoluci, dnes je v důchodu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
