Ing. Miroslav Tyl

„Opravdovým balzámem pro mě byla postupná podpora lidí ze Západu. Díky kontaktům od rodičů jsme se potkali s lidmi, kteří nám rozuměli. A to přes to, že Západ nám obecně nerozuměl. Mezi těmito lidmi byla například holandská rodina, známá ze Švýcarska, nebo irský právník. Celých dvacet let nám morálně pomáhali a byli připravení pomoct i materiálně. Proto je můj vztah k imigraci takový, že musíme pomáhat. Nám bylo pomoženo.“

„Trápila mě politická rezignace mezi lidmi. Nečekal jsem ozbrojenou reakci, ale statečnější vnitřní odpor. Viděl jsem, jak se lidé odvracejí od svých přátel, jen aby si neuškodili, mohli zůstat v práci a podobně. Zdálo se mi, že tento handicap je příliš rozsáhlý. Ne, že by statečných lidí nebylo, jen jich bylo na patnáct miliónů obyvatel strašně málo. Což se pak flagrantně projevilo v sedmdesátých letech tím, že se dalo dobře vládnout.“

„Zvali jsme i ty bolševické bossy, jedním z těch chytřejších komunistů byl Martin Vaculík, a ten přišel na tu filozofickou fakultu a vykládal tam o vztahu moci a o tom, jak to mají těžké ti, co vládnou... A teď ti z auditoria na něj křičeli, měli takové drzé poznámky, a Martin Vaculík v jednu chvíli říkal: ‚Já vás ujišťuju, že se vás vůbec nebojím!‘ To znělo v té aule! Byla to doba takové otevřenosti. Vznikaly nové fakulty, třeba fakulta matematicko-fyzikální a fakulta technicky-jaderné fyziky, a tam byli takoví blázni. Prostě lidé, co matematikou žijí, a to byli revolucionáři takoví, že když k nim přišel někdo na přednášku z komunistické elity, tak oni na něj taky křičeli: ‚Chceme svobodu tisku, chceme svobodně cestovat, chceme politické strany!‘ ‚No vy jste se zbláznili! Jsme v socialismu, máme socialistickou ústavu!‘ A oni ještě víc hulákali a on jim říkal: ‚A co bude, když toho nedosáhnete?‘ A vstal takový čahoun a křičel na toho politika: ‚Když toho nedosáhneme, tak navrhuju stávky, demonstrace, pouliční boj!‘ Tak to byla atmosféra šedesátých let, chtěl bych vám přiblížit, jak jsme se chovali.“

„Ten kongres byl dvouapůldenní, začínalo se v pátek, končilo to v sobotu, a v sobotu se hlasovalo o vstupu do Národní fronty. A když hlasování bylo hotové, to bylo v takové velké hale, byla tam služba u telefonu, která spojovala příchozí hovory. A mezi těmi hovory po hlasování také zazvonil telefon a ta děvenka to zvedla – volal Gustáv Husák, tenkrát generální tajemník ústředního výboru KSČ, a řekl: ‚Chcel som sa spýtať, zda Svaz studentstva vstúpil do Národného frontu?‘ A ona mu říkala: ‚No, soudruhu generální tajemníku, musím vám říct, že nevstoupil.‘ A on říkal: ‚Nič, nič, já som sa len pýtal.‘ Takže zájem, jak to dopadne na gongresu, takhle projevil. A to je vlastně konec kapitoly studentského hnutí šedesátých let – zrušení Svazu studentstva a vytvoření Socialistického svazu mládeže.“

„A to už se do toho pětašedesátého roku promítala atmosféra šedesátých let, už bylo obtížné říct: ‚Zavřeme tě za poslech zahraničních stanic.‘ To už se nenosilo, v pětašedesátém už ne. Vědělo se, že se to nemá, ale vlastně protizákonné to nebylo. Protože v ústavě pořád ještě bylo, že je svoboda projevu a podobně, že. Tak oni váhali a řekli: ‚No, to, že jste poslouchali zahraniční rozhlas, to je špatné, ale narušovali jste morálku vojska a narušování morálky je trestný čin.‘ A tak já jsem byl odsouzen na dva roky podmínečně, ten můj kamarád taky, a ti dva spojaři, kteří nebyli na škole a šli pracovat, tak ti dostali vysoké pokuty.“