Jan Smolík

„V roce 1961 jsem jako záklaďák nastoupil na vojnu do Dukly, zůstal jsem tam až do roku 1975. Dostat se do Dukly bylo v té době velice těžké, protože z celého Československa se brali dva nebo tři závodníci. O ta tři místa byl vždy velký zájem. Já jsem měl původně nastoupit do Dukly Pardubice, ale pan Jursa, trenér brněnské Dukly, si mě vyhlídl a oddíly si mě prohodily.“

„Bydleli jsme v kasárnách jako normální vojáci, s vojáky chodili do jídelny na snídani, na oběd, na večeři, jedli jsme to, co oni. Když jsme se vrátili ze snídaně, svlékli jsme uniformu, oblékli jsme si cyklistické oblečení, jeli jsme na trénink, přijeli jsme z tréninku, oblékli jsme si uniformu, šli jsme na oběd, po obědě jsme zase svlékli uniformu, vzali jsme si cyklistické oblečení a jeli jsme na trénink. Tak to šlo pořád dokola.“

„Když byla sezona nebo příprava na sezonu, věnovali jsme se jenom sportu. Jezdilo se po závodech, většina sportovců z Dukly byla v národním manšaftu, takže jsme jezdili i na soustředění s národním družstvem. Jakmile skončila sezona, museli jsme si obléct uniformy a až do prosince jsme jako poddůstojníci nebo důstojníci chodili do kasáren do zaměstnání. Pak začínala příprava na novou sezonu – celá Dukla zpravidla jezdila do Jedovnic nebo do Ochozu a tři čtyři týdny jsme tam káceli stromy.“