Rudolf Rudolf

"Na buzerplatzu byl nástup, na nákladním autě tam přivezli ty, které postříleli, vyhodili je na to nástupiště, my jsme se museli seřadit do čtyřstupů a kolem dokola chodit mezi těma mrtvolama, a když někdo sundal čepici, tak okamžitě dostal korekci, musel týden nebo čtrnáct dní být v korekci za to, že těm mrtvým projevil úctu. No byl to tsrašný pohled, když tam timrtví leželi na zemi a my jsme kolem nich museli chodit. No já na to vzpomínám, a spousta lidí by si to měla uvědomit, jenže doba je taková, že se na to zapomíná a dává se možnost na to zapomenout, pomalounku ale jistě…"

"Takže jsem normálně maturitu nedodělal, protože ve čtvrtém ročníku si pánové estébáci vzpomněli, že na to nemám nároky, protože jsem dělal letáky, mě normálně zatkli, uvěznili. Pokud chcete vidět nebo slyšet, jak to celé probíhalo, tak je to skutečně horor, kterému se nedá snad ani uvěřit. Já jsem prostě na dušičky v roce 48 jel za tetou na tu samotu, a asi kolem půlnoci, víc ne, se objevili ve dveřích čtyři estébáci, měli samopaly namířené proti mně, aniž by něco řekli, tak mě sebrali, naložili do auta a odvezli do Loun. V Lounech jsem byla asi tak čtyři hodiny na policejní stanici, a odtud mě potom deportovali do Mostu do státní budovy StB, kde jsem prodělal prakticky celou neděli až ještě do noci do dovu hodin."

„Když nastal únor roku 1948, tak jsme si řekli, že takhle to dál není možné, že musíme něco dělat. A tím, že jsme měli ve Svazu brannosti přístup k cyklostylu, začali jsme dělat letáky. Obsahem letáků byl apel, aby se lounští občané nenechali zmanipulovat. Aby vzpomněli na Masaryka a Beneše. Stálo tam: ‚Braňte svobodu a čelte násilí, které nás čeká.‘ Cyklostylem dělat letáky, to byla fuška, ne jako dnes. Na stroji se musela nejprve napsat blána. Blána se dala na cyklostyl, kde byl váleček s barvou, a tím se to natíralo. Blána se musela po každém papíru sundat a znovu natřít. Než to zaschlo, tak se to rozmazávalo, tak jsme od toho byli celí špinaví. No ale udělali jsme těch sto až sto padesát letáků a dali jsme je normálně do obálek. Podle telefonního seznamu jsme napsali adresy a rozeslali.“

„Šebek se jmenoval, byl to důstojník, znal se s naším kamarádem Bohumilem Ferešem a ten nás naverboval, že utvoříme Svaz brannosti. To byla skupina čtyř lidí. Bylo zajímavé, že nám hned dal klíče a my měli přístup ke všem zbraním. Byly tam pušky, granáty a všechno. A ten Šebek nás jednou týdně učil rozebírat zbraně, učil nás vojenské pokyny a zásady vojenského výcviku.“

„Variant, proč to celé prasklo, je skutečně hodně. Jednak si členové skupiny vzpomněli, že je někdo zahlédl, když v noci vylepovali letáky. Oni ho znali a on je znal asi také. Druhá varianta prozrazení ostatních členů skupiny je následující. Když po práci zatkli Bohouše Fereše, tak ho prý naložili do auta a odvezli ho do lesů k hranicím a tam fingovali jako přepadení jinou odbojovou skupinou, která ho převeze přes hranice. A měl jim říct jména dalších členů skupiny, že nám pomůžou, abychom se nedostali do komplikací. A aby osvobodili všechny. My jsme tomu nechtěli věřit. Prý je přepadli, začali po eskortě střílet, pochopitelně slepými náboji. Prý tam padli lidi k zemi jako mrtví, a snad dokonce zapálili auto. Bohouše přetáhli do jejich auta a jeli s ním k hranicím. Bohouš na to nalétl a dal jim naše jména.“

„Získané zbraně jsme chtěli použít proti komunistickým papalášům. Oni jezdili na srazy a volební schůze do Loun a okolí. Vybrali jsme si místo v Panenském Týnci, kde se konaly schůze. Byl tam nejpříhodnější terén pro přepadení. Už k tomu nedošlo, ale bylo to naplánováno. Měli jsme čtyři pistole. Fereš měl asi čtyři ruční granáty a Kadeřábek měl ještě jednu starou pistoli.“

„Na Dušičky 1948 jsem jel do Srbče k příbuzným. Když jsem nastoupil do autobusu a sedl si na zadní sedačky, všiml jsem si, že celou cestu až do Řevničova za námi jelo černé auto. A to mi bylo podezřelé. V Řevničově jsem přestoupil na jiný autobus a černé auto jelo zase za námi. V Srbči jsem vystoupil a auto projelo kolem mě. A jelo na tu samotu, kam jsem měl k příbuzným namířeno. Než jsem se tam vydal, tak jsem zašel k jinému strýci na náměstí v Srbči, od kterého jsem měl půjčené čtyři pistole. Radši jsem mu je vrátil, protože jsem měl podezření, že nás někdo hlídá. Vrátil jsem pistole a šel jsem na tu samotu pěšky. A to černé auto jsem už neviděl. Ale viděl jsem ho potom v noci, když mě přijeli zatknout. To byla taky legrace. Když jsem spal, byl jsem přikrytý peřinou, která byla tak nacpaná peřím, že se s ní ani nedalo přikrýt. Asi ve dvě hodiny v noci se rozsvítilo světlo, ještě jsem spal, a dva muži se samopaly stáli u dveří a dva stáli kolem mé hlavy. Mířili na mě a že mám vstávat a ruce za hlavu. Zpod těžké peřiny jsem bez rukou nemohl vstát. Nechali mě dát ruce dolů, tak jsem nějak vstal. Strejda stál vzadu celý bledý, nikdo nevěděl, co se děje. Naložili mě do auta a odvezli nejprve do Loun na četnickou stanici.“

„Mezi chlebem tenkrát a dnes je strašný rozdíl. Chléb, který dneska jíme, bychom tehdy nedali ani prasatům. To byla vůně a chuť. Vydržel třeba čtrnáct dní, čím byl starší, tím byl lepší. Housky byly tehdy křupavé, dneska je to žvýkačka. To se nedá vůbec jíst. Dnes lidé nemají srovnání, ale já jsem v pekárně vyrůstal, tak to vím. To se nedá vůbec srovnávat…“

„Práce v Horním Slavkově byla hrozně těžká. V šachtě pořád tekla voda. Nemohli jsme se převléknout. Nejhorší byly cesty z tábora na šachtu, když bylo špatné počasí. Procházeli jsme oploceným koridorem. Mezi koridory nás doprovázeli strážci se psy. Když napršelo, brodili jsme se mazlavým blátem. Museli jsme se držet za pas, když jeden upadl, všichni se s ním svezli na zem do bláta. Hrozné bylo i to zacházení. Tam to bylo hodně špatné.“