Antonín Kopřiva

„Pod ochrannými křídly paní doktorky Formanové vznikalo zařízení, které nebylo jenom útulkem, ale vznikl tam takový duch demokracie a samosprávy. Protože chovanci si mezi sebou zvolili starostu a výbor, který řešil problém této malé komunity. Museli si sami uklízet, sami stlát a měli zařízeno ubytování v těch tehdy nejlepších dosažitelných podmínkách, měli zajištěnou stravu. Měli zajištěný buď učební obor, nebo školu. Dokonce se tam vyskytovali jedinci, kteří vystudovali i vysokou školu. Tedy demokratický duch, který v Americké domovině vládl, byl zdoben tou samosprávou, která řekněme připravovala nové lidi pro vstup do života republiky, která se tehdy budovala, a tyto formy práce se tehdy teprve připravovaly a oni na to už byli připraveni tady v tom zařízení. A to byla tehdy ta obrovská přednost, která poskytla těm mladým lidem nejenom vzdělání, ale průpravu do svobodného, demokratického života. A to si myslím, že stojí za zvláštní ocenění, poněvadž něco podobného v té době u nás neexistovalo.“

„Stejně tak se tam při těch pomocných zemědělských pracech objevili někteří Židé. Například vzpomínám, jeden pracoval v drůbežárně. Ošetřoval tam slepice. Eduard Teller, majitel významného domu na Masarykově třídě. Ten k nám přišel do hospodářství s běloskvoucíma rukama a ten opravdu šlápl na hrábě a ty ho uhodily. Opravdu, jak jsou někdy ty komické příhody, tak to samé se opravdu stalo. Vzít vidle do ruky bylo pro něj problém. Ale byl tam a byl tam několik měsíců. Mezitím jsem registroval, že tam nějaký Friedman přivezl a v zahradnictví se tam s ním několik měsíců udržely tři židovská děvčata. Těm se snad podařilo odjet do Jeruzaléma. A co se stalo s panem Tellerem, nevím. Jednoho krásného dne prostě nepřišel.“

„Tam bylo těžký bombardování. Když máte nad sebou sedmdesát osmdesát letadel a jste uprostřed toho, to je příšernej pocit. Taky se mně stalo, že jsem shodou okolností utíkal z haly na konec závodů do takového volného prostoru do pole, kde jsem si myslel, že najdu útočiště. Jak tam byly takový okopy x. Přál jsem si, abych byl v tom okopu chráněn proti střepinám. V té panice jsem letěl ven z toho závodu a ta tlaková vlna mě smetla do příkopy. Rukávy mně na šatech praskly. Utržil jsem nějakou bouli, protože jsem spadl do takového volného prostoru. A potom jsem se dověděl, že do toho zákopu x jedna bomba spadla a druhá za ní a byly to dvěstěpadesátikilový bomby a ty se srazily a všichni lidi zahynuli. Takže tam v Kuřimi bylo dost mrtvých.“

„Já jsem měl obrovské štěstí, protože ta střelba se odehrála v bezprostřední blízkosti našeho domu, poněvadž jsem bydlel ve středu města. Můj starší syn se při té střelbě zúčastnil toho malování na tanky. Já jsem ho šel hledat. A když jsem viděl tu beznadějnost toho hledání, tak jsem šel domů. A právě přes město projížděly ta vojenská auta a tanky ve směru na Brno. Schoval jsem se v takovém malém zákrytu naproti hotelu Grand. A v duchu jsem si přál: Pane Bože, kdybych já mohl tu silnici přeběhnout a uchýlit se do Grandu. Poněvadž jsem věděl, že za těma mohutnýma zděma je možnost úkrytu. V tu ránu se na křižovatce spustila palba ze samopalu, protože Grand byl naneštěstí osvětlen. A ti chlapci, jestli byli pomatení, prostě ty skla a vchod, co vedly do ulice, prostříleli a já jsem se choulil v takové úžince. Takže mě to minulo. Oni projeli. Takže jsem úplně zničenej přijel domů a řekl jsem, že Tondu jsem bohužel nenašel. Manželka s Pavlem byli naprosto zničení, protože rachot z té střelby na každého doléhal. Za chvíli přišel Tonda. Řekl: ,No tak vyměnili jsme pár ukazatelů.‘ Což byla bohužel hlavní příčina toho zmatení. Tak přišel zdravý domů.“