Avraham Veselý

„Hřbitov židovský. Učitelka, nevím, jestli byla Židovka, nebo nebyla, začala vykládat o holocaustu. Říkala, že Němci zabili všechny Židy. Já jsem se chtěl přihlásit, ne všechny, já jsem tady, já existuju. Věděl jsem, že jsem Žid, že chceme jít do Izraele. Také v tom prvním internátu, když mi bylo pět let, najednou přišla (vychovatelka). Byli jsme na výletě v lese, přišla ke mně, objala mne: ‚Neboj se, ty nejsi jako všichni, já se o tebe budu starat.‘ Dostal jsem nějaké bonbony. Věděl jsem, že ony asi viděly ve sprše, že jsem obřezaný, že mám brit mila.“

„Kde na světě člověk nemůže odejít? To není, že něco udělal, on chtěl odejít do jiné země. To je něco obyčejného. Nelíbí se mi tady, jdu do Ameriky, nelíbí se mi tu, jdu do Ruska. Co on udělal? Nic. To bylo něco směšného. Byl devět let v žaláři, že chtěl odejít do Izraele, nic jiného.“

„Měli jsme hodně problémů v Čechách, ale neměli jsme finanční problémy, protože celý židovský svět se o nás staral. To byla známá věc. (…) Židovská obec, Joint, HIAS (Hebrew Immigrant Aid Society, pozn. aut.), všichni se o nás starali. Finančně bylo všechno v pořádku, ale komunisté nám vždy dali vědět, že po nás koukají.“

„Nedělali problémy. Ráno přišel celník, když jsme balili celý byt do velkých dřevěných beden. Přišel ráno, kouknul se a říkal: ‚Vy máte hodně práce.‘ A odešel. Večer přišel, dal na každou štempl, dostal peníze asi jako jeden měsíční plat a odešel. To byla celá kontrola. (Dá se říct, že to rodiče trochu zařídili, aby přivřel oči?) Ne, tak jim řekli, tak se to tenkrát dělalo, všichni to dělali. Kdyby nedali, tak on by se otočil a začal by, otevřete tohle, otevřete tohle. Za Slánského procesů (…) když našel jen něco třeba nejmenšího, hned je dali do žaláře a zkonfiskovali věci.“