„Vím o tom, jelikož [otce] poslali, aby se snažil dostat povolení pro co největší počet Židů, aby se jim umožnilo emigrovat do Francie a do Anglie. Byl tam s paní Šmolkovou, která zastupovala sionisty, on zastupoval české Židy. Zůstali tam několik dní, vrátili se do Čech… To na tom byla ta zvláštní věc, protože povolení vyjet tehdy existovalo. Ale povolení vrátit se myslím dostali jenom oni dva. Po nějaké době, několika nedělích, jeli znovu. Když byl otec v Londýně, vypukla válka. Takže během toho dne byl na cestě k mému bratrovi a ke mně – my jsme byli v jižní Anglii v prázdninové škole. Když dorazil, my jsme mu oznámili, že během jeho cesty vlakem vypukla válka. To znamenalo, že se okamžitě uzavřely hranice a on se nemohl vrátit. Takže moje máma zůstala viset v Praze a on zůstal v Londýně s malým kufříkem na dva tři dny.“
„Jako děti jsme patřili do organizace Tchelet lavan, ale zároveň jsme chodili do Sokola. Takže to spojení se židovstvím bylo velmi silné, ale mnohem silnější bylo s česko-židovstvím. Jelikož táta byl jedním z vedoucích českých Židů, byl před válkou předsedou Židovské obce pražské. To židovství bylo částí mého života, tak jako mé češství. Ale ani hebrejsky, ani německy jsme pořádně nemluvili, mimo toho, co jsme se naučili ve škole.“
„Většinou se tu a tam stalo něco trošku neobvyklého, ale my jsme se nedostali do žádného boje a ani do žádného velkého nebezpečí. Nikdy. Za celou dobu, co jsem tam byl. Naštěstí. Někdy to bylo dost nudné, protože jsme často strávili ve vzduchu hodiny. Tak to mohlo být dost nudné. Pavel Wechsberg [Vranský – pozn. autora] byl rád hlavně na rádiu a já jsem rád seděl u radaru. Radar byl tehdy poměrně nová věc. To se mi líbilo, člověk se rozhlížel a věděl, co se děje.“
„Pak to tady nevypadalo, jako kdyby byla velká politická budoucnost nebo jakákoliv jiná a Lála, můj bratr, bydlel v Londýně, takže jsem měl kam jet. Tak jsem zažádal, aby mě Angličané demobilizovali v Londýně, kde jsem narukoval. Na to jsem měl právo. Odjel jsem do Londýna a zase jsem sháněl, co dělat. Kamarádi mně pomáhali. Zkoušel jsem různé věci, nic mně nešlo a nic jsem nevydělával, ačkoliv jsem se jakžtakž uživil.“
„Zvláštní radost z toho neměl. Hlavně jsem ho žádal, aby byl tak hodný a pomohl mi, abych se dostal do pilotky. Když už jsem byl v letectvu. On mi řekl, že prosím, můžu jít, když tam chci, to je moje věc, ale aby mně pomáhal někam, kde mě možná zabijí, s tím nebude mít nic společného. Což znamená, že vůbec neměl nic proti tomu, abych byl v armádě nebo v letectvu, snad naopak, ale nechtěl zodpovědnost za mou možnou smrt.“
„Naučili nás srážet paty, salutovat a tak dále. Nic moc. Já jsem byl v armádě snad měsíc, jak říkám. Nenaučil jsem se nic, co by se mi kdy bylo později vyplatilo. V letectvu to bylo něco trochu jiného. Tam zase nebyla disciplína armádního druhu. Tam nás naopak učili spoléhat se sám na sebe. Ne automaticky poslouchat bez přemýšlení. Učili nás spíše myslet sami pro sebe.“
„V Německu musela zůstat okna zavřená a projeli jsme, aniž bychom cítili, že by obyvatelstvo bylo přátelské. Spíše se tvářili na stanicích nepřátelsky. Ale nic zvláštního se nedělo. Když jsme přijeli do Holandska, tak se najednou všechno změnilo. Tam na nás čekaly na nádražích dámy a nabízely nám laskominy jako obložené chlebíčky, sladkosti, pití a tak dále. Byly na nás hodné, ačkoliv jsme si vzájemně nerozuměli.“
Podplukovník v. v. Jiří Pavel Kafka se narodil 2. května 1924 v Praze. Rodina byla židovského původu, otec pracoval jako advokát a zároveň byl předsedou Židovské obce v Praze, matka zůstala v domácnosti. Jiří Pavel Kafka vychodil obecnou školu a akademické gymnázium. Díky otcově prozíravosti se Jiřímu i jeho sourozencům těsně před vypuknutím druhé světové války podařilo vycestovat do Anglie tzv. Wintonovým transportem (28. června 1939). V Anglii byl Jiří Pavel Kafka s bratrem nejprve v táboře pro uprchlické děti v Ipswichi odkud se oba bratři dostali do prázdninové školy a poté na střední školu v Cheltenhamu. To však Jiřího Pavla Kafku nebavilo, a odešel na učení do firmy Sigmund Pumpy. V červnu 1942 se odhodlal ke vstupu do armády. Přibližně tři měsíce sloužil v pozemní československé armádě, prodělal základní výcvik a poté byl vybrán do Royal Air Force (RAF). Byl zařazen jako střelec a radista ve 311. peruti, ve které sloužil od září 1942 do září 1945. Po válce se vrátil do Československa a shledal se s maminkou, která přežila ghetto v Lodži i Osvětim. V roce 1947 odjel zpět do Anglie. Po smrti otce tam žila i jeho matka. V roce 1960 se i s rodinou přestěhoval do Izraele, kde osm let žili. Pak se znovu vrátili do Anglie a po roce 1990 se pamětník přestěhoval do Prahy.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
