„Jenom občas tam byly nálety a jinak tam byl celkem klidný život. Důstojníci, kteří nás cvičili, celkem ušli. Věděli, že nás potřebují, tak na nás byli asi hodnější, než by byli normálně. Byl jsem po maturitě a jako kluk jsem nevěděl, co mě tam čeká, takže jsem strach ani moc neměl. Důležité bylo, že jsem do Německa nejel sám, ale jela nás tam stovka. To, že jsme byli pohromadě, nám dodávalo lepší náladu. (Bral jste to spíš jako dobrodružství, nebo jako nebezpečí?) Spíš jako dobrodružství. To nebezpečí jsem poznal až tam, když jsme dojeli do Kielu a vedli nás z nádraží do hotelu, kde jsme pak byli ubytovaní. Zrovna přes Kiel přelétávaly letadla a oni po nich zespodu stříleli. Části střel na nás padaly a my jsme mysleli, že po nás střílejí. To bylo ošklivé, ale pak jsme si zvykli a už jsme strach neměli.“
„To bylo v Kielu. Bylo nás tam asi sto Čechů pohromadě, a tak jsme to lépe snášeli. Byli jsme tam nasazení, abychom po náletech hasili požáry v Kielu a Hamburku.“
„V tom Hamburku to bylo hodně poničené. Hořelo celé město. Jeli jsme tam hasit sto kilometrů v noci. Když jsme tam dojeli, hořel celý Hamburk a nemohli jsme se dostat do města. Stříkali jsme z obou stran proudy vody, aby se vytvořila ulička a my mohli projet dovnitř.“
Jiří Havlík se narodil v roce 1923 ve Štěchovicích do rodiny učitele, kde vyrůstal se svou o šest let mladší sestrou. Když mu matka v jeho jedenácti letech zemřela, otec se podruhé oženil se svou švagrovou. Po maturitě, kterou absolvoval v Praze, pamětníka spolu se stovkou dalších chlapců narozených v roce 1923 odvedli jako totálně nasazeného do tzv. Velkoněmecké říše. V severoněmeckém vojenském přístavním městě Kiel sloužil u pohotovostní hasičské jednotky, jejímž úkolem bylo likvidovat požáry způsobené bombovými útoky. Požáry vyjížděli hasit i do sto kilometrů vzdáleného Hamburku. Na práci v říši se seznámil s vrstevníkem Antonínem Tejnorem, pozdějším lingvistou, který už tehdy skládal básně. Po roce se chlapci vrátili domů. V poválečných letech Jiří Havlík vystudoval geodezii a založil rodinu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
