Ludmila Váchalová

„Líbilo se mně, jak se vařilo kafe. Kafe jsme měly povolený si koupit anebo ho dostat v balíčku, ale neměly jsme ho kde a jak uvařit. Tak jak bylo ústřední topení, tak se to jedno žebro hodně umylo a přes to se přelívala voda. Dole byl ešus, nahoře se přelívala, až byla tak horká, že se mohlo udělat kafe. Nebo… Tam byla výhoda ta, že bachaři nesměli třeba na ženskou umývárnu, tak tam anebo na záchodě na plechový lopatce se udělaly takový smotky z vložek anebo z vaty, ty se zapálily a na tom se uvařilo to kafe.“

„Sebrali mě, posadili do auta a odvezli do Tachova na StB. Tam jsem seděla, naši taky. Udělali prohlídku po baráku a všechno zpřevraceli. Tatínka s maminkou tam taky odvezli, taky tam byli celou noc. A ráno potom mi nasadili brejle, takový kožený, a vezli mě, abych nevěděla kam, ale bylo to na Jáchymovsko do Vykmanova. A tam jsem byla ve vyšetřovací vazbě. (A tu prohlídku bytu, jak jste říkala, že udělali, než vás odvezli, tak podávali nějaké vysvětlení, nebo se vůbec nebavili?) Ne. Mně nařídili do auta. Já jsem nejdřív chtěla utéct, ale to nešlo, když jsem viděla tolik lidí. A potom, kam? No tak jsem si sedla do auta a čekala jsem.“

„Měla jsem poslední rok školy. A co považuju za největší zločin, dostala jsem nabídku od ředitele školy. Říká: ,Libuško, mám tady pro tebe nabídku: ty se dobře učíš, když se vzdáš rodiny, nebudeš se s něma stýkat, s nikým, tak budeš moct studovat a dostaneš všechno, co budeš potřebovat.‘ Nemyslím si, že to byla nabídka jenom pro mě, protože těch nabídek bylo určitě mnohem víc, a to skutečně považuju za špatný, protože lákat patnáctiletý dítě k vzdání se rodiny a odejít… Nevím. No a potom není divu, že sympatie k tehdejšímu režimu jsem zrovna nechovala. A protože jsme byli rodina, že jsme se mezi sebou měli rádi, tak to nepřicházelo v úvahu, abychom se takhle rozdělili. No mně to tenkrát nedošlo, až teprve později jsem přemýšlela, co to bylo vlastně za režim, kterej něco takovýdleho chtěl. My jsme odsuzovali Hitlerjugend, ale totéž se vychovávalo u nás. Ty výhody, který nabízeli, tak dost lidí, myslím, zlákalo. Mě to zlákalo zase na tu druhou stranu.“

„Potom mi nabídli ten vězeňský mundúr, to byly takové pánské spodky, košile bez knoflíků, takové hnědé kalhoty a taková hnědá halena. A zavedli mě na celu. (Kolik vás bylo na té cele?) Sama. Devět měsíců. Od prosince do konce srpna, v září jsme měli soud. To jsem se musela taky smát, když jsem poslouchala pana Ratha, jak si stěžoval, jaký měl vybavení cely ubohý a jak trpěl, tak to jsem se doslova řehtala. Protože my jsme měly vybavení… Ta cela byla asi tak velká jako tahleta kuchyně, tenhle díl, sedm kroků na štorc. Za dveřmi byl turecký záchod, tam nahoře byla hadička gumová s kohoutkem na pouštění vody. To byla vymoženost, že jsme si mohly pouštět vodu přímo na cele. V druhém rohu byl slamník, podhlavník, dvě prostěradla a deka. A to bylo všechno.“