Leo Eliáš

* 1921

  • „Na těch Sandrikách jsme se dostali přímo do styku s vojenskou soldateskou. Oni byli šikovnější, ale bylo vidět, že toho mají taky dost a nechtěli nás zabít, ale hodili nám tam jeden plechový granát. Ten se rozsypal na spoustu kousků a bylo. Já jsem jich dostal hodně do hlavy, protože jsem helmu neměl, helmy jsme my povstalci neměli. Odevšad tekla z toho krev. To ještě povstání nebylo potlačené. Z Banské Bystrice přijela sanitka, mezi jinými odvezla i mě do hlavní vojenské nemocnice. Tam již věděli, že se to chýlí ke konci. Tak tam velitel byl opravdu zodpovědný a poctivý člověk a řekl: ,Chlapci, co jste tady z okolí, běžte domů, a co jste z daleka, přijďte tam…‘ Nás z daleka bylo dvanáct, možná čtrnáct. Co se nestalo, ten velitel nebo velení zařídil, že nás odvezli do Sliače a tam jsem se dostal do vojenského letadla Sovětského svazu tehdejšího, Rudé armády, který přivezl vybavení povstalcům. Odvezli mě do Lvova.“

  • „Svého času jsem byl ve správný čas na správném místě. Byl jsem v okolí Banské Bystrice, kde vzniklo to povstání, v té době jsem tam byl na práci spolu s jinými. Byli jsme odvezeni do města partyzánským velitelem, který se pak stal vyšším důstojníkem. Vzal nás do Banské Bystrice, abychom se dívali na to povstání. Bylo tam veliké nadšení, zpívalo se, deklamovaly se básně – Hoj, mor ho, mor ho! Detvo mojho rodu od Samo Chalupky… A pak nás vzal a odvezl do Zvolena. Tam nás oblékli do vojenských šatů a dostali jsme pušky na opakování pět jedna a stali jsme se vojáky 1. československé armády na Slovensku.“

  • „Pobyl jsem tam jeden měsíc, byl jsem mladý a zdravý a pak jsem dostal ,komandirovku‘, tedy cestovní rozkaz, do Krosna. Krosno bylo už na svobodném území Polska. A tam byl štáb generála Svobody. Odváděli nás, co jsme přišli jako dobrovolníci do jeho armády, jmenovalo se to zahraniční armáda v Sovětském svazu.“

  • „No a tam (v nemocnici ve Lvově) jsem rychle prospíval a do měsíce jsem byl hotový. Tak jsem dostal cestovní rozkaz, a jestli je to důležité a zajímavé, kotlíček, čaj a suchou stravu. Na každé stanici byla vařicí voda, mohl jsem si udělat po cestě čaj. Dostal jsem se přes Řešov a Přemyšl, to byla města, do Krosna, ten cestovní rozkaz zněl Krosno. Bylo to na takovém území, že jsem se mohl zeptat, kam mám nastoupit, dostal jsem se tam velmi lehce a šikovně. No a tam byla asentýrka, nejenom já, ze všech koutů se tam scházeli dobrovolníci bít Němce.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústřední vojenská nemocnice, 25.09.2013

    (audio)
    délka: 01:22:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když se žije, tak se má žít

Leo Eliáš
Leo Eliáš
zdroj: archiv pamětníka

Leo Eliáš se narodil 5. ledna 1921 ve městě Sečovce na východním Slovensku. V roce 1942 nastoupil na základní vojenskou službu k pracovnímu oddílu, vykonával především zemní práce. Na počátku Slovenského národního povstání se zúčastnil oslav v Banské Bystrici. Přihlásil se do 1. československé povstalecké armády, ve Zvolenu získal výzbroj a výstroj. Nejprve vykonával strážní službu u vodárny v Banské Štiavnici. Při obraně kóty nad obcí Sandriky utrpěl zranění. Při evakuaci nemocnice v Banské Bystrici byl převezen do Sliače a odtud odletěl letadlem, které přivezlo vojenský materiál pro povstání, do Lvova. Po měsíční rekonvalescenci v kyjevské nemocnici dostal cestovní příkaz do Krosna v Polsku. Zde se přihlásil jako dobrovolník do 1. československého národního sboru. Vykonával strážní službu u polního soudu, prokuratury a na jiných místech. Při cestách na hlavní štáb doprovázel svého nadřízeného doktora Františka Vohryzka. Konec války ho zastihl ve službě v Liptovském Svatém Mikuláši. S vojenským sborem se dostal do Prahy, kde po asi sedmi měsících demobilizoval v hodnosti četaře. Nastoupil do národního podniku Tatra, kde pracoval jako automechanik až do penze.