plukovník v. v. Emil Šneberg

„My jsme mezitím, ještě s bratrem, šli na ten psinec, tam už psi nebyli. Ale v tom psinci jsme sebrali dvě pušky a asi kolem šedesáti nábojů do té pušky. Dva mausery, devadesát osmičky. Oni tam měli odložený masky, přilby, dvě tam byly vždycky, víc tam toho nebylo. To tam nechali a byli zalezlý v těch barácích. Psinec byl dál od těch ubytoven. Byly tam takový šedivý skříně užší, tak v těch šedivých skříních to měli složený, přilby, náboje i montérky. Do těch montérek jsme si ty pušky zabalili a šli jsme kolem remízy, obešli jsme to, odnesli jsme si to domů, byli jsme vyzbrojení.“

„Takže jsme to vyčistili celý a potom jsme mohli, když už tady nebyli Němci, postavit barikádu. První barikáda byla z tramvají, ta byla první, která byla postavená. U našich domů byla druhá barikáda, dál byla barikáda u té Cihelny, dále u Českého hotelu, u Vlasty byla další barikáda. A dokonce i z nádraží byly vytaženy vozy do prostoru té továrny, která tam byla. Tady byl velitel té barikády z tramvají, František Mareš. Otec byl velitelem u toho domu 425, kde jsme byli. Ještě tam bydlí dcera majitele, který se zúčastnil s námi, je taky psaný v tom seznamu, Melichar, tak ta celá rodina se toho zúčastnila taky. Potom dál tam u té Cihelny byl velitelem Kšír. U té České koruny, toho hotelu, nebo restaurace, byl Pujman a u Vlasty tam byl Švarc.“

[Tazatel: „Který nálet jste zažil? Ten pražský, únorový?“] „Ten únorový nálet, to jsou zase kecy, to co oni o tom vypráví. O tom, že se spletli, bylo to ve dvanáct hodin, bylo to v poledne a byla jasná obloha, žádný mrak nikde nebyl. Nemůže posádky, šest set lidí, aby mně koukali všichni do radarů, co tam uvidí, když oni bombardovali kobercem. Tak k čemu radar? Jo, jednak. Jednak viděl z těch devíti tisíc metrů, krásně mám všechno na dlani. Ať mi vypráví někdo, že... Bylo jasno, byl poprašek sněhovej jenom. Předtím toho třináctýho, od deseti hodin, my jsme bydleli na kraji Prahy, tak jsme viděli, když se severní strana, oni vyhlásili v padesát (minut), že je nálet, tak houkaly sirény. My jsme byli venku, my jsme do žádného krytu nechodili, my chodili do polí. Tak jsme viděli na tý severní straně zář takovou, jako když Kladno otevíralo hutě, tak nad Kladnem jsme viděli zář vždycky.“ [Tazatel: „To jste viděli z těch Vokovic?“] „A z těch Drážďan byla vidět ta zář, jako když hoří obloha, a bylo deset hodin, oni tam shazovali osvětlovací padáky, takže to bylo krásně vidět, ta zář. Tam byly tři nálety za sebou, v noci nás budili několikrát, to bylo taky pro nás dost nepříjemný, protože my jsme chodili spát v devět hodin a v deset nebo v jedenáct houkaly sirény a už jsme pochodovali ven. Do terénu, otec říkal: ,Ven z baráku, do baráku nelezte. Dostane to barák.‘“

„Našli jsme tam i kabely, který se táhly do šatny francouzské restaurace, byl u toho budík na třetí hodinu. Nastavenej, takovej černej. Tak jsem zavolal otce, přišel se podívat a říká: ,Na nic nešahej, protože to je nařízený na vyhození.‘ Vyndal z toho ven ty kabely, odpojil to. Šli jsme se podívat, kde to všude vedlo, bylo to uložený v zelených bednách, ty kabely k tomu vedly, takže se to oddělalo. Část toho jsme odnesli ven, na ten vyhlídkový prostor, a tam stála červená garáž. Byla otevřená, byly tam náboje do kulometu a leteckých kanonů a bomby. Tak jsme to skládali vedle. Potom jsme zjistili, když jsme se šli podívat nahoru na věž, tam jsem sebral knihu letů, tak jsme zjistili, že odtamtud před námi půl hodiny předtím odletěli.“