plukovník v. v. Antonín Štícha

„Po náletu jsem šel říct mamince, že se mi nic nestalo. Jestli jsem s maminkou mluvil u dveří dvě minuty. Šel kolem tehdejší protektorátní policista, pan Henz, a říká: ‚Já bych s tebou potřeboval mluvit, mohl bys jít se mnou?‘ Já mu věřil jako sousedovi a odvedl mě tady do Michle na policejní stanici, tam mi dal dva policisty a šel jsem směr Pečkárna. Dodneška nezapomenu, druhé poschodí, číslo místnosti 24. Jakoby čtyřiadvacátý ročník se mi hodil. No tak vyšetřování, já bych vám nechtěl, ani nebudu mluvit, nerad o tom mluvím. Většinu zubů jsem měl netknuté, a dneska už mám všechny umělé, protože jsem je nechal tam. První vyšetřování, to je vždycky, abyste byl měkčí, tak to začalo takovým ostřejším vyšetřováním. On mi říká: ‚Jak to, že jste utekl a odkud?‘ Já mu říkám: ‚Já utekl z Köthenu.‘ To jsem riskoval. ‚Továrna byla rozbombardovaná a my jsme se měli po deseti měsících vracet. Já jsem tu nastoupil do Junkersky.‘ Tak oni prověřovali, Junkerska prohlásila, že tam dělám, a volali na pracák a pracák řekl: ‚Ano, on byl poslán do Junkers Köthen.‘ Neměli jiný zprávy. Já nevím, proč ten policista mě jim dal, jenom proto, že věděl, že jsem utekl z reichu, nebo co? To já nevím dodneška. On už je mrtvý taky. Tak jsem se dostal zase zpátky a bohudíky nic nezjišťovali.“

„Tehdy přišel bratr Novák, to byl náš náčelník jednoty z Podmokel. Tak mi tehdy říká: ‚Hele, máš režijku, můžeš mi někdy někam zajet? Máš to vlakem zadarmo.‘ Tak jsem s tím souhlasil. Brzy, ani ne za měsíc, mě o obdobnou akci požádal bratr Zelenka, to byl náčelník Krušnohorské Kukaňovy župy. Za války potom používal krycí jméno Hajský, možná že jste někdy o tom slyšel. Tak jsem jezdíval tam, kam mě poslali, nebo podobně. To trvalo až do heydrichiády, tu už jsem prožíval tady v Praze. Zrovna když tam bojovali proti našim parašutistům u kostela, tak jsem akorát přicházel na Karlák, protože jsem tehdy šermoval za Slavii, když jsem se vracel, tak jsem šel přes Karlák, už nás vyháněli. Pozorovali jsme, co je, a viděli jsme jen střelbu a využívání těch hasičů a podobně. Přišel jsem a bratr Kapka, to byl bývalý sokol, který nás učil šerm, přešel s námi do té Slavie, tak mi říká: ‚Hele, pokud něco víš, na to zapomeň, nikde jsi nic nedělal, nic nevíš.‘ Tak jsem si říkal, co je, a došel jsem ve styku a dozvěděl jsem se, že existuje tzv. skupina tady v michelské sokolovně, která se jmenovala Ilegální skupina sokola Zelenky-Hajského. To byl právě ten náš náčelník. Oni prováděli ukrývání, zabezpečovali, Zelenka-Hajský zajištoval i to ukrytí parašutistů v kostele Cyrila a Metoděje. Tím jsem jako přestal, zapomněl, pokračoval jsem a ve třiačtyřicátém jsem maturoval.“

„Mistr mě udal, že podporuju tam nahoře, přes otvor, co byl ponechán jako větrací, že tam dávám potraviny koncentráčníkům a podobně. Tak mě sebralo gestapo, ale ty dva vorarbeiteři [předáci] se tam sebrali a zajišťovali [myslí zřejmě ‚přimluvili se‘], takže jsem nakonec nebyl zavřen přímo do koncentračního tábora v té Díře [Dora u Nordhausenu], ale do tzv. Bummelandlager. To byl pracovní tábor, který ale byl k té Díře, dělali jsme dál v té Díře, akorát že jsme měli ten tzv. Straatanzug [zřejmě odlišný oděv]. Došlo k tomu až v únoru roku 1945, kdy byl nálet na Nordhausen. Kluci, co mě znali z Junkersky, mi půjčili civil. Říkali, znáš to, umíš německy, tak půjdeš. Protože právě ten Klaidamayer, ten vorarbeiter, tehdy ještě než mě zavřeli, říkal: ‚Hele, když budeš někdy chtít utíkat, tak pamatuj, jedině po frontovém pásmu, protože tam se těžko kontroluje.‘“