Antonie Málková

„Na úklid už vozili Němky z Litoměřic. To víte, tenkrát Němka byla někdo, samá milostpaní a dali jí uklízet záchody a mýt chodby po poblitých lidech. No bylo to taky krutý od těch našich. Jenomže, já jsem taky na ni byla naštvaná, ale že bych na ně byla tak… Prostě ta Němka řekla, že tam nepůjde, sedla si tam na hromadu nábytku a ten kluk ji zblízka odstřelil. Náš kluk. Bylo to hrozný, ale těžko můžu odsuzovat toho i toho. Lidi zkusili, Němci neměli slitování.“

„Ale už jsem těžko došla pěšky do Charity. Na Úvoz ještě jakž takž a pak jezdili z Hradu Němci a kropili ulice mašinkvérem. Vždycky jsme naskákali někam do baráku, zamkli jsme se na chvilku, než přešli. Protože to už lidi věděli, že je zle. Z bytu, z oken, asi ženský, malýma pistolema po nás stříleli. Došla jsem do Charity a tam zas: ,Volá Německý dům, že nemají obvazový materiál, obinadla, vatu, kdo to tam [donese]?‘ Tak jsem se přihlásila. Dva páni šli se mnou, doktor Sakař a ještě jeden. Balíky jsme nesli, ale to už po nás stříleli z toho Německého domu, protože to je mezi Karlovým mostem a Národním divadlem. Říkali tomu Německý dům, co tam je dneska, ani nevím. Já jsem šla v bílém, sesterském, i v čepci a oni po nás přesto stříleli, takže jsem se vždycky schovala za některou tu sochu, za podstavec, obličejem ke zdi a jenom to cvrnkalo vedle do dlažby. Chlapi utíkali, a když jsem vyšla do Karlovy ulice z mostu, tak to bylo úplně [hrozné]. Tak jsem zase zaskočila, baráky už byly zamčený, každý se bál. Jenom pod takovým schodem, zase obličej ke zdi, přikrčila jsem se a čekala, až to přejde. Ticho, tak jsem pomalu vyšla ven, chlapi nikde. Říkám: ,Kde jste? Nestalo se vám něco?‘ Ten jeden říká: ,Víte, já nejsem voják, tak jsem se schoval.‘ Můj ty bože, chlap se bál a já holka.“

„Terezín potřebuje pomoc. Tak jsem se přihlásila. Byly jsme tam asi čtyři děvčata, ale šli taky kluci, mladý chlapci, takže nás jelo asi dvanáct, ale zůstali jsme jen čtyři. Tu hrůzu člověk viděl, až když tam došel. Vyložili nás v sudetských kasárnách a na dvoře byl složený nábytek, co složený, halda, co vyklízeli z úřadu, a v místnostech leželi lidi. To už tam byli z Bulovky, hlavní sestra, která už to trošku režírovala. Říkala: ,Ty si vezmeš na starost tady ten pokoj.‘ Já říkala: ,Ale já toho ještě moc neumím.‘ – ,Ale už něco víš a chodíš do školy.‘ To byla místnost, kde leželo patnáct lidí na každý straně, na zemi pochopitelně. Nikde kapka vody, nikde nic, žádný záchod. Záchody, s prominutím, zasraný. Lidi hladový, průjmový, protože pak snědli kde co. Stáli u zdi a prosili Abort (záchod, pozn.). Nejdřív jsem šla do toho haraburdí, vytáhla jsem velký hrnec, železňák, a ten jsem dala na pokoj, kde bylo třicet lidí, samý mužský s horečkama. Poláci, Francouzi, naši. Tak jsem ten hrnec vzala, aby tam aspoň mohli v noci chodit na záchod. Ten hrnec byl dost velkej. Ty tyfový stolice strašně kvasí, tak jsem to ráno vždycky s někým, kdo byl trochu schopnější z mužských, ten mi s tím pomohl. Já jsem to vzala za jedno ucho, to víte, plnej hrnec, ty, s prominutím, sračky mi tekly po rukách. Nebyla tam nikde voda, dezinfekce už vůbec ne. Aby bylo aspoň přes den kam chodit. Byly tam sice záchody, ale v tom množství to vůbec nestačilo. Já jsem měla ten pokoj jen jeden, kde bylo třicet lidí, ale těch [pokojů] bylo kolik. Už tam byli i doktoři, nejvíc z Bulovky, ale už nám pak aspoň kluci došli někam pro vodu, než ji tam začali vozit. Během týdne tam dovezli vodu, vápno, to jsme měli jako rohožku.“

„Začali tam jezdit lidi a vybírat si ty svoje příbuzný a známý a to byla další pohroma, protože každej chudák měl hlad, oni je začali krmit. Ale oni byli všichni po tyfech, nevím, jak se vyznáte ve zdravotnictví, ale to jsou vředy na střevech a to popraská. Z toho jsou zápaly pobřišnic. A lidi jim nosili maso, řízky, polívky hrachový. ,Prokrista pána, to jim nesmíte dávat.‘ – ,Ale když on má takovej hlad.‘ Zase ještě lidi umírali na tohle. Já vím, že to mysleli dobře, ale plno jich umřelo.“