Marianna Langerová

„Já jsem dostala práci brzy, byla jsem jediná, která jsem pracovala. A potom mne bratr bombardoval: ‚Tolik nevyděláš, peníze ještě máme.‘ Armáda byla v místě, které se jmenovalo Cholmondeley Park. Tak jsem ho poslechla, dala výpověď a jela jsem tam. Byla jsem ubytovaná v privátě. Tam začala nebo pokračovala romance mého bratra a mé budoucí švagrové. Ona měla sestru, která hned po přistání porodila. A její maminka granny Ilonka byla tak laskavá, že vařila i pro mě. Já jsem si připadala jako v pohádce, protože se vařilo na otevřeném ohni, takže mytí nádobí byla zvláštnost, když všechny hrnce byly černé. Jednou za měsíc přijel na koni pán, který ty domečky pronajímal. Statek patřil jemu. Všichni vyběhli ven, on ani neslezl z koně, podali si ruku, zeptal se jich, jak se daří, a zase odjel. Já jsem jen koukala. Další byla anglická policie. Oni byli vždycky tak laskaví, oproti francouzským policajtům. My jsme měli určité věci zapovězeny. Například jsme nesměli jezdit na kole. Proč, to nikdo neví, asi abychom nepředávali tajné zprávy, nevím. Ovšem my jsme se švagrovou sehnaly kola. Musely jsme se pravidelně hlásit na policii a teď jsme na tu policii jely na kole. Policajt vyšel ven a povídá: ‚Milé slečny, když už sem jedete na kole, tak prosím vás, postavte ho dozadu, abych ho neviděl.‘ Tak jsme se švagrovou sjížděly ten kraj, živily se malinami a ostružinami.“

„Levicová část emigrace, to znamená komunisti a sociální demokrati, tam měli zařízení, kterému jsme říkali Klub československo-britského přátelství. Tam se konaly schůze, přednášky, ale hlavně tam byla restaurace. V ní bylo možno jíst vepřo-knedlo-zelo. Když počítáte: anglická strava, válka a nemocnice, tak si to dovedete představit. Fakt je, že jsme nikdy neměli hlad, oproti těm, co zůstali tady, nebo co byli jinde. Když jsem chodila do první třídy obecné školy, tak mě jeden spolužák strašně miloval. A rodina si ze mě dělala (legraci). On mne doprovázel. A aby tomu nasadil korunu, poslal mi takový kýčovitý lístek: ona, ta krásná blondýna, tam byla šipka, že to jsem já, a on tam klečí s takovým pugétem. Já jsem ho už vůbec nechtěla vidět. A teďko jsem byla na obědě, my jsme tomu říkali Friendship Club, a u okna seděl kluk v letecké uniformě, to nebylo nic zvláštního, že jo. Najednou přišel a povídá: ‚Prosím tě, promiň, nejsi ty Mariánka Polláková z Prahy?‘ Já povídám: ‚No ano!‘ A on: ‚Já jsem tvůj Francek z první třídy.‘“