„Napřed přijeli svobodovci na náklaďácích a matka běžela s malou Liduškou na ruce a ukazovala ji. A oni říkali: ‚Prosím vás,‘ oni mluvili česky, ‚až přijedou ti na těch koníčkách, tak zavřete ženský do sklepů a všechno ukliďte.‘ Oni by opravdu znásilnili kdekoho. K nám jezdil na letní byt Pražák a byl to sokol, s ním jsme kamarádili. Seděl s mým otcem na lavičce před krámem. A přiběhl Rus k nim a povídá: ‚Davaj časy!‘ A sundával mu jeho švýcarské hodinky. Měl jich spoustu na obou nohou... Já jsem ve sklepě nebyla, ale nechodila jsem ven. Měla jsem už dvě děti a to mně stačilo. Ještě si tak něco začínat s Rusy...“
„V želivském internačním táboře byli zavření kněží a my jsme jim dodávali maso do kuchyně. Měli příděl asi 8 dkg a my jsme jim pod maso dali, podle toho, jak jsme se cítili v kramflekách, někdy dvě štangle salámu a tak. Ale ta kuchařka jim je vůbec nedala, ale vozila si to domů. Ukradla to maso, ale nás pak udala, že jim to dáváme.“
„To přišli zase navrch komunisté a mě zavřeli. A protože jsem se slušně chovala, tak mě nikam nepřeložili a nechali mě v Jihlavě. Já jsem moc prosila, aby to naši ke mně neměli daleko. Jarka na mě čekal... A když byl určen den soudu, oni nevěděli, co se mnou. Tak mi dali přídavky patiček chleba k snídani. I k doktorovi mě dovedli... Byla tam jedna tady ze Sedlice se mnou zavřená, ale neviděly jsme se tam. Měli tady dole kovárnu. Já na to nerada vzpomínám, nerada. Ale i když mně takhle nadlepšovali jídlo a směla jsem na dvorek chodit na procházky, tak mě pak stejně na cestě z vězení domů v autobuse lidi nepoznávali.“
Ludmila Zadníčková, rozená Mrťková, se narodila 8. ledna 1919 v Želivě. Její matka prý byla nemanželským potomkem Lobkowiczů, otec synem hrobaře v Želivě, kde si později postavil dům a v něm otevřel obchod s textilem. Pamětnice se vyučila dámskou krejčovou. Vzala si řezníka Jaroslava Zadníčka a narodily se jim dcery Ludmila a Jaroslava. Po válce odkoupili a úspěšně provozovali Psotovo řeznictví v Želivě. Roku 1950 se z kláštera v Želivě stal internační tábor pro kněží a řeholníky z celé republiky. Manželé Zadníčkovi dodávali do tábora maso a snažili se vězňům přilepšovat. Pamětnice předávala vězněným řeholníkům korespondenci z domova. Na udání ale byla skupina pomáhající uvězněným duchovním pozatýkána. Ludmilu Zadníčkovou odsoudili na šest let, ačkoli měla doma dvě malé děti. Na svobodu se dostala v roce 1953 díky amnestii vyhlášené po smrti prezidenta Klementa Gottwalda. Během věznění zhubla o třicet kilogramů. Rodinné řeznictví komunisté znárodnili a pamětnici po propuštění přidělili do textilní továrny Sukno v Brunce u Humpolce. Její dcery kvůli svému původu nesměly studovat. Později pracovala jako vedoucí hospody v Sedlici. Ludmila Zadníčková zemřela v březnu 2014 ve věku 95 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
