Otto Šebor

„Byla mi nasazena chránítka přes oči a byl jsem doveden do malé celičky v antonu, který měl přepravit více vězňů, které jsem ostatně neviděl, nevěděl jsem, kdo je přepravován v tom antonu. Ona cela, či spíše celička, na něž byl ten anton rozdělen, byla velikosti plechové šatnové skříňky; nebylo možno stát vzpřímeně, nebylo možno se posadit, a v této trýznivé poloze jsme byli dopravováni, aniž jsme měli potuchu kam. Nicméně po vyjetí se začaly ozývat hlasy, které byly překřikovány příkazy dozorců, a já jsem z těch hlasů vyrozuměl, že v tom antonu je přepravován kromě jiných i Kulhánek.“

„Když jsem byl již několikátý den na třetím oddělení v Kartouzích, nebo, chcete-li, v nápravně-pracovním táboře Valdice u Jičína, byl jsem odveden do vyšetřovací místnosti, kde se objevili dva pracovníci v civilu, a jak se ukázalo, byli to pracovníci agenturní sítě StB, kteří začali vyvíjet velmi intenzívní nátlak, abych podepsal spolupráci s tím, že samozřejmě bylo slibováno – potřebujeme mladé lidi, kteří budou pracovat pro nás, na které se můžeme spolehnout, dostaneš možnost dostudovat, podepíšeš-li spolupráci, máš ve věznici rodiče – tvoji rodiče budou propuštěni, zkrátka nesmírně intenzívní nátlak, který, zejména pokud jde o nabídku propuštění rodičů, byl pro mne nesmírně lákavý. Nicméně jsem nesmírně intenzívně přemýšlel o tom, nakolik je taková nabídka reálná, a po zkušenostech, které jsem měl z vyšetřovací vazby v Klatovech, ze soudní vazby v Chebu, ze soudní vazby v Praze na Pankráci, jsem si byl stále více vědom, že se jedná o lákání, které nemusí být splněno, pokud jde o sliby, které nabízeli příslušníci StB, že z toho může zůstat právě jen ten obludný závazek, to obludné pomyšlení, že se nechám lapit do sítě StB.“

„Z okna jsem viděl, že Kulhánek se spolu s ještě dalším vězněm, který byl ve skupině těch, kteří měli právě procházku, začal v nutách ve fasádě té vězeňské stěny šplhat po stěně nahoru v místech, kde křídlo vězeňské budovy dosahovalo ke střechám garáží, které patřily k vězeňskému dopravnímu provozu. Byl jsem jak fascinován, oba se vyšplhali jako opičáci na úroveň střechy, skočili na ni a běželi směrem ke stromořadí, které lemovalo ulici přiléhající k věznici. Oba dva, každý do jiného prostoru, skočili do koruny javorů, do stříhané, kulaté koruny olistěných javorů, bylo vidět, jak se větve rozevřely, a bylo slyšet dopad okované vězeňské obuvi na chodník, a krátce nato se ozvaly povely: Stůj! Stůj!! – a výstřely. To byl příběh, jehož konec byl strastiplný pro Kulhánka i pro jeho spoluvězně z cely, s nímž byli společně na vycházce a s nímž se domluvili na pokusu o útěk. Měli bohužel tu smůlu, že v okamžiku dopadu na chodník spadl Kulhánek před náčelníka chebské věznice, který šel do zaměstnání.“