Milada Kolářová

„Ale potom ten Bohouš u Hradiště byl zatčený. To šlo, nevím odkud, odněkud z hor zase od těch partyzánů. Byl prozrazený, byl na gestapu. Neprozradil nic, kde Kiš je. Němci už věděli o Kišovi. A neprozradil nic, nechali ho na samotce, strašně tam vytrpěl, hrozně. A když už s ním nemohli nic svést, dali ho na celu a k němu nasadili bývalého československého důstojníka Navaru z České Třebové, který tam byl také uvězněn, a ten už to tam taky nemohl snést, tak aby si pomohl a sobě ulehčil, tak z Bohouše všechno vytáhl.“

„Bohužel došlo k prozrazení a Bohouše zatklo gestapo, když už byla okupace. Ale ještě dřív, předtím než ho zatkli, tak Bohouš k nám na Mýtka jezdíval zabíjet prasata, když byla zabijačka. Ovšem načerno. To se podařilo našim vždycky vykrmit načerno nějakého čuníka a z toho, co zbývalo, no nemůže se říci ani zbývalo… Alespoň polovinu zas nechávali lidem ve městech, protože ve městech byla bída. A když takhle při jedné zabijačce Bohouš si stěžoval, že nemá dostatek potravin pro ty lidi a že už nemají se kde ukrývat, tak maminka povídala bratrovi Bohoušovi: ‚No tak, Bohouši, když budeš o někom takovém vědět, tak ať přijde.‘ Načež Bohouš pak přivedl parašutistu Kiše a ruského zajatce Afanasije Koropku.“

„Maminku, mě i sestru i tu paní Říhovou potom, všechny jsme byly na jedné cele, ale ta cela byla velká dlouhá místnost a tam byly palandy nad sebou troje, troje palandy nad sebou, a celkem se nás tam vešlo osmdesát. Dovedete si představit, jak jsme byly namačkaný. První noc jsme neměly kde spát, protože na těch palandách místo nebylo. Dostaly jsme tam jednu deku, misku, to byla miska hliněná, a dřevěnou lžíci. To byla výbava. Musely jsme si tedy lehnout na podlahu. My tři k sobě na tu jednu deku, těma dvěma dekami jsme se my tři přikryly. To víte, zima byla, muselo být pootevřené okno, protože tolik lidí muselo mít vzduch. A jíst jsme dostaly. My jsme dostaly k večeři polévku, měla to být nějaká jakoby zelňačka nebo co. No něco, co bych nikdy, nikdy nepozřela, ale byla jsem ráda, že to bylo teplé. Tak to bylo jediné, co jsme za ten den snědly. A do těch našich papírů ale při příjmu napsali RU, to znamenalo návrat nežádoucí. A potom ale ty spoluvězeňkyně viděly, protože tam bylo spousta velice hodných žen, velice hodných, takže řekly: ‚Na zemi spát nemohou.‘ Tak udělaly místo na těch palandách ještě víc a přijaly nás mezi sebe.“