„V Buzuluku se přihlásily také ženy do armády, byly to většinou zdravotní hlídky, takže jsme měli jedno družstvo žen. Ovšem ten výcvik pro ně byl velmi těžký. Zpočátku žádný z nás nevěděl, jak ten výcvik organizovat. Ony prošly výcvikem v ženské jednotce, která se organizovala při ošetřovně, a po tom kurzu byly přiděleny k rotám, pět až šest žen tvořilo jedno družstvo. Absolvovaly výcvik stejně jako každý voják bez jakýchkoliv úlev - ať už to bylo zakopávání, pochody, střelba nebo strážní služba. Na mě tedy družstvo žen, které bylo u minometky, nechvalně vzpomíná, protože když měly jít do stráže a zrovna uhodily mrazy přes čtyřicet stupňů, nedovolil jsem, aby nešly do stráže.“
„V Suzdale nás hlídali vojáci NKVD. A naši chlapi sehnali někde dýně, vyřezali do nich oči, dovnitř dali svíčku, přehodili přes sebe bílý lajntuch a chodili ty sovětské vojáky strašit. Skutečně, oni se vylekali, střílet nesměli, a teď na ně něco takového lezlo. Tak takovéhle voloviny se tam také děly.“
„Na podzim (v Buzuluku), když došly zbraně, došlo ke konfliktu mezi Svobodou a Píkou ohledně bojů na frontě. Ministerstvo v Londýně zastávalo názor, že bychom se měli zúčastnit jen symbolicky nějakého vystoupení a jinak se nezapojovat do bojů na frontě. Svoboda a my vojáci jsme si mysleli pravý opak - vždyť od toho jsme tam byli. Z toho pak vznikl ten dopis Stalinovi se žádostí o povolení vstoupit na frontu.“
„V Suzdale jsme měli různé takové přednášky takzvaných politruků ze sovchozů. Jedna věc byla zajímavá: když začala válka, tak ti všichni komandíři nám tvrdili, že německý dělník proti sovětskému lidu bojovat nebude. Tvrdili to ještě ve chvíli, kdy Němci byli ve Smolensku - to byla taková propaganda.“
„Když se nepodařilo přejít řeku Mži, poněvadž začalo tát a tanky by řeku nepřešly, dostal prapor rozkaz k ústupu. K tomu se váže jedna taková vzpomínka: když se stahovaly ty jednotlivé jednotky za sebou, stáli jsme já a nadporučík Zhor na kraji lesa, a když všichni přešli, nastalo úplné ticho. A to byl takový strašný pocit, když jste úplně sám. Nadporučík Zhor byl tehdy pověřen velením druhé roty - poněvadž Kudlič byl už mrtev.“
Václav Drnek se narodil v roce 1918 v Českých Budějovicích. Povinnou vojenskou službu dokončil těsně před nacistickou okupací. Rozhodl se překročit hranice protektorátu a požádat v Polsku o vstup do československých jednotek. Ačkoliv si podal žádost do cizinecké legie, nakonec byl odeslán spolu s ostatními do SSSR, kde byl internován postupně v několika táborech, nejdéle v Suzdalu, a to až do konce roku 1941. Zúčastnil se bojů o Sokolovo, Kyjev a Dukelské operace. Byl velitelem minometné jednotky. Nakonec působil jako velitel štábu dělostřeleckého oddílu, v této funkci zůstal až do příchodu vojsk do Prahy.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
