„V polích mezi Vochovem a Tlučnou postavili dřevěnou imitaci Škodovky, zavedli tam osvícení jako ve škodováckých ulicích a všechno. Jenomže celý půdorys Škodovky pootočili. Když byl nálet, bylo to rozsvícené, aby to zmátlo letce, že si řeknou: ,Hele, to je ta Škodovka, my asi letíme špatně.' Aby je popletli. Trnuli jsme hrůzou, že tam vysypou nějakou dávku, stálo to pár kroků od vsi. Když byl nálet, tak honem, kdo byl schopný, utíkal pod viadukt. Kdyby padaly bomby, aby byl v bezpečí. Ale já s maminkou jsme byly doma, nikam jsme nešly. A přežily jsme to.”
„Bydleli jsme tehdy v Hostouni na Šumavě, bylo to v roce 1938. Už to začalo být vážné s Hitlerem a tady dělali henleinovci mítinky pro své Sudeťáky. V Hostouni také. Dodnes si to pamatuji, byla jsem tenkrát osmiletá holka. Henleinovci tam měli sjezd, byl tam Henlein, řečnil k nim. Bylo tam podlouhlé náměstí, nabité Němci. Nejdřív pochodovali, dostali nějaký guláš a hajlovali. Byl to strašný zážitek. Pár Čecháčků, kteří tam byli - uprostřed náměstí v jednom bloku byla pošta, tam ve dveřích stál přikrčený poštmistr, pak tam přišel ještě výpravčí, řídící, velitel posádky, nějaký hřebčín tam byl. A to byli asi všichni Češi, nějak si nevzpomínám. Koukali jsme na to s velkými obavami a okolo nás lavina Němců, všichni hajlovali, ještě jim padalo z pusy jídlo, jak se tam nejdřív nacpali něčím dobrým.“
„Vzpomínám si, že přišli v noci. Bydleli jsme v Dvořákově ulici. Vím, že jsme najednou slyšeli auto, zastavila tam auta a bratr říkal: ,To jdou pro mne.' To si pamatuji dodneška. První, co udělali: otevřeli plotnu, jestli jsme něco nespálili, nějaké doklady nebo letáky. Nic tam nebylo. Na každý pád ho sebrali a už jsme ho od té doby neviděli.“
Jarmila Doležalová, rozená Brichcínová, se narodila roku 1930. Pocházela z učitelské rodiny, otec působil jako řídící učitel na školách v západních Čechách. S ním se stěhovala i celá rodina. Jarmila vystudovala klasické gymnázium v Plzni a Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Od dokončení školy v roce 1953 až do odchodu do důchodu roku 1988 pracovala jako učitelka matematiky a deskriptivní geometrie na různých gymnáziích a středních školách. Externě učila také na Vysoké škole strojní a elektrotechnické a později též na Pedagogické fakultě v Plzni. Jako důchodkyně učila až do roku 2005 se sníženým úvazkem. Její starší bratr Vladimír Brichcín byl jako student práv na podzim 1948 zatčen pomocí agenta provokatéra a odsouzen ke čtyřem letům vězení za zločin přípravy úkladů o republiku. Trest si odpykal ve věznicích na Pankráci, na Borech a v jáchymovských lágrech, kde si poškodil zdraví v uranových dolech. V 60. letech mu bylo povoleno dokončit studium práv a poté pracoval jako podnikový právník. S manželem Zdeňkem Doležalem se Jarmila seznámila na fakultě, byl také matematik. Pocházel z kulacké rodiny, otec byl vězněn za neplnění neúnosných povinných dodávek, rodiče byli vystěhováni a byl jim zabaven majetek, Zdeňkovi bylo z politických důvodů přerušeno studium. Až po vojně mu bylo umožněno dostudovat. Po strastiplném hledání zaměstnání pracoval jako programátor ve Škodových závodech a po roce 1968 učil na Vysoké škole strojní a elektrotechnické v Plzni, později na Západočeské univerzitě. Jarmila Doležalová zemřela 6. dubna 2023.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
