„Další olympiáda potom byla v roce dvaapadesát v Helsinkách a to jsem byla už docela dobrá oštěpařka. Byla jsem na třetím místě na světě v tabulkách a už jsem o tom oštěpu něco věděla, už jsem trénovala pořádně. No, a Emil, ten byl samozřejmě hvězda mezi vytrvaleckými běžci a byl favoritem číslo jedna na olympiádu v Helsinkách. No, a tam nám to vyšlo, tam nám vyšel takový hattrick. On vyhrál tři zlaté medaile, pět kilometrů, deset kilometrů a maraton, a já jsem vyhrála ještě oštěp. Takže jsme přivezli čtyři zlaté medaile. No, a jásali jsme. Byli jsme strašně spokojení a šťastní, musím říct.“
„Zkoušky z atletiky a přitom čirou náhodou jsem se ocitla na pokoji s jednou naší tehdy nejlepší oštěpařkou, to byla Soňa Burianová. A ona jediná z těch semestrů se přihlásila na zkoušku z oštěpu, protože to uměla házet. A spala zrovna na mém pokoji. Tak mě začala hecovat. ,Prosím tě, nemohla bys jít se mnou hodit ten oštěp.‘ Protože to muselo být vypsané jako závod. No, já jsem říkala, mně to při té výuce vůbec nešlo a ani mě to nijak neokouzlilo, vůbec jsem nic netušila. Ale ona mě nakonec ukecala, abych se přihlásila taky na oštěp, kvůli ní. Kvůli ní jsem to teda udělala. Šla jsem a pak jsem toho litovala, říkala jsem, vždyť já to vůbec neumím, oštěp jsem měla teprve podruhé v ruce. No, ale možná, že právě proto, že jsem se tak podceňovala, tak jsem se do toho opřela, a protože z házené jsem měla pěkně vyházeno ruku, tak jsem to vyhrála. Tam jsem ji porazila. Ona byla z toho dost naštvaná. Říkala: ,Tys mně nikdy neříkala, že umíš házet oštěpem.‘ A já jsem říkala: ,Né, já neumím, to je čirá náhoda.‘“
„První olympiáda, které jsem se mohla zúčastnit, byla v Londýně ve čtyřicátém osmém roce. Emil tam vyhrál zlatou medaili na deset kilometrů a byl druhý na pět kilometrů. No, a já jsem jako úplná začátečnice byla sedmá, což nakonec na úplného začátečníka nebylo tak špatné, když se to vezme z toho hlediska, že tam závodí celý svět. No, a byl to pro mě takový zážitek, byla jsem tak nadšená, protože ta sláva kolem toho, která je, stadion plný lidí, přes sto tisíc diváků, celý ten ceremoniál kolem toho, vypouští se holubi, král, královna to zahajovali. No, bylo to prostě nádherné a na mě to udělalo veliký dojem. A vůbec to setkání lidí z celého světa, to bylo úžasné. Pro mě, pro obyčejnou holku, která byla z venkova, to byl neuvěřitelný zážitek. Taky poprvé jsem letěla letadlem. Vrátila jsem se celá nadšená a říkala jsem si, tak teď se pokusím, abych na příští olympiádě byla trošku vidět, protože mě to mrzelo, že jsem byla až sedmá. Říkala jsem si, to je jistě v mých silách, probojovat se na nějaké lepší místo.“
Dana Zátopková, dívčím jménem Ingrová, je olympijská vítězka v hodu oštěpem. Narodila se 19. září 1922 v Karviné. Dětství prožila na Slovácku v Uherském Hradišti. Od dětství ráda sportovala. Osm let byla kapitánkou házenkářského týmu, se kterým vyhrála mistrovství republiky. Náhodou začala házet oštěpem, který se stal její celoživotní láskou. Na atletických závodech se seznámila s Emilem Zátopkem a zamilovali se do sebe. Za osudovou náhodu považovali, že se narodili ve stejný den, měsíc i rok. Na olympiádě v Helsinkách v roce 1952 vybojovala zlatou olympijskou medaili. Její manžel Emil Zátopek na téže olympiádě získal tři zlaté. Mezi její další sportovní úspěchy patřilo vítězství na mistrovství Evropy v Bernu a ve Stockholmu. Na olympiádě v Římě v roce 1960, kde jí bylo už 38 let, vybojovala stříbrnou medaili. Po skončení sportovní kariéry dvacet let trénovala mladé atlety. V roce 2016 vyšla její vzpomínková kniha Náš život pod pěti kruhy. Dana Zátopková zemřela 13. března 2020 v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
