„Tak já jsem vzpomínal na to, že jsem byl dobrovolný hasič a v těch letech ještě před rokem osmačtyřicet jsem se zúčastnil sanitářského kurzu. To byl kurz první pomoci. U hasičů se tomu říkalo sanitářský kurz. Tam jsem se seznámil s hochem z Rokytnice a slovo dalo slovo a zjistil si, jakého jsem zaměření, a že už rozbíjejí komunistické skříňky a vydávají letáky a také se roznáší pastýřský list tehdejšího arcibiskupa Berana. Čili zas to bylo spíš zaměřený křesťanskou cestou. A slovo dalo slovo a já jsem dal tenkrát dohromady nějaký leták proti tomu a oni to otiskli a rozdali. Takže letáky a rozšiřování pastýřských listů. Taková činnost proti komunismu.“
„Měl jsem kamaráda ze školy, spolužáka, a jeho strýc měl, říkalo se tomu Půčkova osada na Trojáku. To je v Hostýnských vrších. Byla tam chatka a jídelna. Bylo to inzerovaný i v kině na reklamách. Tam jezdili na dovolenou nebo na víkend ti, co si to mohli dovolit. Strýc Milana Sedláka tam dělal vedoucího. Tak tam jsme taky jezdívali, jenže tam už taky byli hoši, třeba Kamil Špaček, kterého si pamatuju. Byli asi tři starší dvaceti let a ti se chystali na přechod hranic. Potom nakonec jsem měl bubínkový revolver, a když měli odcházet, tak jsem ho Kamilovi předal. Nebyl problém v penězích, ale problém byl, jak ty hochy vyživit. Takže mamince jsem pochopitelně všechno řekl. My jsme se netajili. Byli jsme naučení všechno říct. Tak mně vždycky nafasovala potravinový lístky, páč z toho obchodu nebyl problém. Na konci měsíce se lepily na archy. Dalo se to na obec a z toho šly potom odběrový poukázky a tam se předávalo nějaké procento takzvaně na rozprach. Čili tam z toho obchodu bylo možno nějaké ty lístky sehnat, aby je strejda Milana Sedláka předal. Čili tak jsem byl napojen ještě na skupinu na Trojáku. No a u soudu státní zástupkyně, když přečetla obžalobu, tak najednou: ,Rozšiřuju obžalobu na Františka Přesličku za trestnou činnost skupiny Hostýnské vrchy – Troják.' (skupina Hory hostýnské, pozn. ed.) Takže já jsem z těch mladistvých dostal osm let. A hoši dostali pět let. A jako mladistvým nám to snížili prakticky na polovinu.“
„Maminka, ta z toho byla úplně nešťastná, protože my jsme už zažili jednu věc. To bylo 4. srpna 1949, ale měsíc předtím tam byl západní voják. Za rohem byla ulice, takzvaný Trávník. A tam se vrátil Oldřich Vodička. Byl u motoristů, tak pochopitelně přijel na džípu a Posseltovi, kteří na Šířavě zastupovali Jawu, obchod s motorkami, tak ti mu drželi na tom Trávníku dílnu, z které odešel bojovat proti Němcům, a měsíc před mým zatčením ho zavřeli a prakticky utloukli. Takže já jsem nastupoval, když on byl už utlučenej. To se vědělo, že ty výslechy nepřežil. Tak co si maminka asi musela myslet, že se mnou bude na tom StB?“
„Sledovaní jsme byli. Zvláště z těch důvodů jsme to měli komplikovaný, páč jsme adoptovali syna. Paní učitelka potom přišla až za manželkou: ,Víte, on by byl jediný, který chodí do náboženství. Neposílejte ho tam. Nedělejte to, nebo vám ho taky vezmou.‘ Čili vyhrožování.“
František Přeslička se narodil v roce 1933 v Přerově. Po únoru 1948 byl rodině znárodněn obchod se smíšeným zbožím. Krátce nato na mozkovou mrtvici umřel dědeček, který obchod zakládal. Jako teprve patnáctiletý chlapec se pamětník zapojil do rozšiřování protikomunistických letáků a předal revolver s třiceti náboji Kamilu Špačkovi, který se s přáteli chystal k útěku za hranice. V monstrprocesu nazývaném František Petrů a spol. byl za to odsouzen k osmiletému trestu, který mu byl jako mladistvému zkrácen na polovinu. Více než dva roky potom strávil v nápravně výchovném ústavu pro mladistvé delikventy v Zámrsku, kam byli posíláni převážně odsouzenci za činnost proti komunistickému režimu. Propuštěn byl v roce 1952 po dvou letech a čtyřech měsících. Trvalo několik dlouhých let, než se mohl vrátit ke svému zaměstnání obchodníka. Krátce po pádu komunismu byl kooptován do funkce místostarosty Přerova. V roce 1991 se stal předsedou přerovské pobočky Konfederace politických vězňů a tuto funkci vykonává dodnes. František Přeslička zemřel 25. února 2018.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
